Finančná kríza – čo si musíme neodkladne uvedomiť 7.časť

Martin Hruštínec

Úroky

V predchádzajúcich častiach sme si vysvetlili, že peniaze nie sú hodnotou ale prostriedkom na výmenu hodnôt, teda tovarov a služieb.

Peniaze sú ako krv v ľudskom organizme, musí ním správne prúdiť, ani príliš rýchlo ani pomaly. Ak jej vytečie veľa, človek zomiera. Tak je to aj s ekonomikou, ak peniaze odtekajú z organizmu štátu ten krváca a nastávajú problémy.

V súčasnosti čelíme hospodárskej kríze, ktorá sa prejavuje nedostatkom peňazí. Z médií a od politikov neustále počúvame o slabom štátnom rozpočte, o chýbajúcich peniazoch. A pospolitý ľud sa taktiež sťažuje na slabé mzdy, a málo peňazí. Áno, je to tak, v spoločnosti chýbajú peniaze, avšak všimnime si, že hodnôt je vďaka technológiám viac ako po minulé časy. Je viditeľným faktom, že tovarov a služieb je požehnane mnoho avšak prostriedkov (peňazí), ktorými si tieto hodnoty vymieňame je málo. Pričom tento peniaz je len papierik alebo kovová minca, ktorú môžeme veľmi ľahko vyrobiť. Tak kde je potom problém?

Ak chceme vyriešiť finančnú krízu musíme zabezpečiť dostatok peňazí, keďže tie chýbajú. Ale ako? V skutočnosti je peňazí vyrobených obrovské množstvo, avšak vo veľkom počte odtekajú mimo republiku, mimo naše peňaženky. V predchádzajúcich častiach seriálu sme si ukázali, akými rôznymi spôsobmi k tomu dochádza.

V tejto časti sa zameriame na ďalší odtok a to úroky.

Láska!

Hermann Wenng

Láska je slovo, kterému se na této zemi nic nevyrovná. Při tom není ani třeba myslet na apoštolská slova, říkající: „Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jesti láska“, ani ne na slova všednější o tom, že běh světa jest řízen hladem a láskou.

Stačí podívati se do svého vlastního života – láska je tu vysloveným i nevysloveným obsahem všeho! Je možno říci: tam, kde se zdá, že chybí, hrává často tu největší úlohu. Láska je všude, i tam, kde bychom ji nejméně hledali.

Je snad některé jiné slovo, které by bylo častěji zneužíváno než slovo „láska“? Miliony knih byly o něm napsány a neustále vychází nové na tentýž motiv.

Stále se člověk snaží nalézti vysvětlení této ohromné moci, jíž se zdá být podroben, aniž by se mu to podařilo. Ví jen, že ji neustále hledá, aniž by ji našel. Když se mu zdá, že již ji našel, uklouzne mu pod rukama, aniž by si mohl vysvětliti její podstatu i účinky.

Tato moc vystupuje před ním jako záhada s dvojí tváří. Jednou ukazuje tvář nejušlechtilejší a hned na to sešklebenou masku sprostoty. Často vnucuje svému pozorovateli mínění, že ona je to, která způsobuje mnohem více zla a neštěstí než hledaného v ní štěstí. Lidé, jako byl Napoleon, považují proto za lepší ji popírati a zredukovati na ukojení čistě zvířecího přírodního pudu.

Skutečně také hraje tento politováníhodný tělesný sklon hlavní úlohu v lidském životě. Zdá se, jakoby lásky bez tělesnosti vůbec nebylo, s výjimkou několika zvláštních odrůd, jako jest láska k veškerenstvu, láska k lidstvu, dále láska k vlasti nebo láska k domovu. Z nich první dvě se obyčejně považují za podivínské blouznění a ty poslední za nejvyšší povinnosti, ba za samozřejmosti.

Mamička, otecko, prečo som taký, aký som?

MUDr. Ivan Rusnák CSc.

***

Tento text vznikol prepisom záznamu živej prednášky. Vážny čitateľ nech si uvedomí, že prepisom môžu v zázname vzniknúť nepresnosti, ktoré môžu spôsobiť mierny odklon záznamu od pôvodných myšlienok prednášajúceho. Budeme radi, ak sa čitateľ bude snažiť prijať tento text tak, ako bolo želaním prednášajúceho podať ho poslucháčom.

Budeme hovoriť o príchode dieťaťa na svet, o všetkých tých dejoch, ktoré vedú k spojeniu pozemského telíčka s duchom, o narodení a prvých krokoch ľudského ducha na tomto svete. Myslím si, že sa nás to týka všetkých. Všetci sme boli deťmi, niektorí sa chystajú byť rodičmi, niektorí už sú, niektorí sú už na sklonku svojho života, ale to znamená, že sa znovu chystajú vteliť v ďalšom narodení.

Je to téma večná, od ktorej sa nemožno odtrhnúť a nikdy jej nie je dosť. Takže keby sme si to povedali len v troch bodoch, príchod človeka to je splodenie, inkarnácia a narodenie. Ale k tomu úvodu treba, či chceme či nechceme, začať hovoriť o vzťahu muža a ženy - o manželstve. Dieťa sa môže narodiť ako manželské alebo ako nemanželské. Ale čo to vôbec manželstvo je? My ho stále veľmi posudzujeme pozemsky. Teda ak sa uzavrie na mestskom úrade, prípadne v kostole ... a bude to manželstvo? To nechám na zamyslenie všetkým. Veď predsa vieme, že skutočné manželstvá sa uzatvárajú v nebi. To znamená, že manželia sú tí dvaja, ktorí k sebe patria po duchovnej stránke. A tu sme pri jednom zo základných problémov nášho života. Myslím, že všetci, čo tu sedíme by sme si mali uvedomiť, že vstup do manželstva pre muža a ženu je tým najdôležitejším rozhodnutím pre ľudského ducha tu na tomto svete. Ešte raz, uvedomme si to dobre, je to najdôležitejšie rozhodnutie pre ľudského ducha na tomto svete. Pretože z omylov, ktoré z toho plynú, nastáva veľmi veľa komplikácií tu na tomto svete.

Ako môžem v dennom živote pestovať cudnosť?

Lucien Siffrid

Pán povedal: "Cudnosť je pozemský pojem pre Čistotu, ktorá je Božská." A pretože božskou čistotou je Irmingard, vyúsťuje tiež cesta, ktorá vedie k cudnosti, v Irmingard! Ona je dokonalou jednotou v Ňom, v Pánovi!

Ako sa teda v dennom živote môžeme uberať touto cestou?

Venujme predsa plne všetky svoje myšlienky Pánovi tak, aby sa stali vďakou, ďakovaním Bohu.

A v tom nás ihneď napadne otázka, ktorá je pre náš ďalší vzostup, pokiaľ zostane nezodpovedaná, veľkou prekážkou a ochromuje naše duchovné hľadanie:

"Ale ako môžem všetky svoje myšlienky venovať len Pánovi, keď musím pri dnešnom tvrdom boji v zamestnaní sústrediť všetky svoje myšlienky na to, aby som  sa so svojou rodinou uživil. Musím sa úplne oddávať práci, a preto nemôžem venovať svoje myšlienky ani Pánovi, ani Márii, ani Irmingard. Svätuškárskym pokrytectvom sa nič nevykoná ani pre mňa, ani pre ostatných. A pre mňa, ako pre veriaceho vo svätý Grál, je taká, pretvárka tým prvým, proti čomu mám vystupovať!"

Avšak práve táto myšlienka ja úplne negatívna, je viazaná na rozum.

A taká myšlienka nikdy nepripustí, aby vznikol a uplatnil sa cit, ktorý člove­ku prepožičiava prejav radosti z toho, že pracovať môže, ba že vôbec pracovať smie. A iba tento cit je podmienkou pre vznik správnej, teda Bohom chcenej, cudnej myšlienky!

Uvažujme raz o svojom počínaní:

Ženino kráľovstvo

Monika Bílková

 Království pravé ženy není nikde jinde než doma, v domácnosti. Tam se žena může a má stát opravdovou královnou.

      Ó, ženy, jaký je to nesmírně krásný úkol, který smíme splňovat.

Udržovat útulný, čistý a zářivý domov, který bude vždycky muži i dětem útočištěm míru a radosti, útěchy a posily.
      My, jako ženy, máme moc svými myšlenkami prozařovat a prosvětlovat své okolí. Každý, kdo jen vstoupí do našeho domu, měl by vycítit harmonii, pohodu a láskyplnou péči paní domu. Měl by ho uchvátit čistý a jednoduchý smysl pro krásu, která jde vidět na každém kousku, kde spočinuly ženiny jemné ruce a zanechaly tam dotek ušlechtilosti.

      Ale i veškeré naše konání a jednání musí být neustále zušlechťováno. Náš zevnějšek by měl být vždy upravený a uhlazený. Dlouhé šaty mají zdobit naši postavu místo množství šperků. Ženský oděv chrání ženu před nečistými pohledy, které by na ní chtěly spočinout a ulpět. On je tím posledním záhalem, který nosíme. Takto upravená žena bude i po dvaceti letech manželství v muži vyvolávat úctu a obdiv. Bude v něm posilovat všechny ctnosti pravého mužství i nejněžnější ohleduplnost. Ne nadarmo se říká, že šaty dělají člověka.

      Představme si dnešní moderní ženu, která je na veřejností sice perfektně upravená, ale doma před svým manželem pobíhá spoře oděná nebo třeba jen ve vytahaných teplácích. Takový pohled na ženu není pěkný, je to potupa ženství a v muži nemůže posilnit žádnou ušlechtilou vlastnost, natož úctu k jeho ženě. Naopak může vyvolávat jen pudy a nedůstojné myšlenky. Právě tam, kde je to nejdůležitější, ženy o sebe nejméně dbají.
      
      Při pozorování ženy během jejího vykonávání domácích prací bychom měli vidět ,,tanec“. Souhru lehkých a ladných pohybů. Jak její šikovné a hbité ruce hravě zvládají každou činnost, kterou jí domácnost připraví. Správná hospodyňka bude totiž už od rána nacházet vždy nové povinnosti, které je nutno vykonat pro blahodárný chod domu.

Mária z Magdaly

(I. díl)

"Vím, že je to veliká hříšnice. Neměl bys ji vykázat?"

Maria z Magdaly

Mnoho hříchů je jí odpuštěno, neboť odevzdala mnoho lásky 

"Vizte, přiblížilo se království Boží, proto vám pravím: Čiňte pokání, čiňte pokání! Slyšte můj hlas, hlas kazatele z pouště!"

Tak silně a hlasitě zvučel mocný hlas na silnici.

Tento hlas každým otřásl. Jaký tón se to v něm chvěl? Při tomto zvuku se do srdce vkrádal neklid a rozechvíval tam i nejtajnější hlubiny.

Vzdor horkému slunečnímu poledni, jež žárem zaplavilo zaprášenou silnici, proniklo mrazení ženou odpočívající v tiché zahradě, skryté před proudem života. Pozvedla se a kráčela k široké nízké zídce, jejíž vrchní část honosně lemovala vysoko položenou zahradu, zatímco těžké masivní zdivo a pilíře, které ji nesly, vedly dolů až k silnici.

Sklonila se nad zdí a obrátila tvář směrem, odkud stále zazníval zvuk hlasu. Byly to zvuky a slova, které Marii z Magdaly tak mocně rozechvěly : "Čiňte pokání!"

Zamyšleně sklonila svou krásnou hlavu, která sotva unesla záplavu hustých plavých vlasů. Kadeře, které již padaly až na ramena, byly římským vlásenkářem pečlivě upravené. Ve slunci, které pronikalo bujným, zaprášeným listím, blýskaly se spony a jehlice.

Její ruce se lehce opíraly o šedý kámen zdiva, pokrytý vrstvou mechu.

Maria z Magdaly byla velmi krásná a platila za jednu z nejžádoucnějších žen města. Pověst o její kráse však mnohem převyšoval obdiv k její moudrosti a ostatním jejích duchovním přednostem. To ji činilo vlivnou ženou, velmi oblíbenou v kruzích Římanů. Rovněž v Jeruzalémě se těšila velké úctě.

Ve svém domě poskytovala dalekosáhlé pohostinství jako jedna z velkých hetér, které ve starověku velice ovlivňovaly umění, politiku a hospodářství.

K místu, kde stála, blížil se oblak prachu, z nějž znovu zazníval ten zvláštní hlas. Byl přerušován hlaholem a jásotem, voláním slávy, ano i zpěvu.

Byl to Jan, prorok, který zvěstoval říši Páně. Získával stále více moci nad lidmi. Mluvil v síle lásky a ovládal lidi svým čistým chtěním.

Apoštoli

Obsah

Ježíš odchází k Otci................................................................. 3

Dar síly Ducha svatého............................................................. 4

Uzdravení chromého u chrámu................................................. 6

Učedníci před radou Kaifáše.................................................... 7

Vyvedení učedníků z vězení..................................................... 8

Boha musíme poslouchat více než lidi....................................... 9

Ukamenování Štěpána............................................................ 10

Potrestání Šimona.................................................................. 11

Pokřtění komořího................................................................. 12

Povolání Pavla....................................................................... 13

Pavlův návrat přes Jeruzalém do Tarzu.................................... 14

Povolání Pavla k další práci.................................................... 15

Dozrávání apoštolů................................................................ 16

Mám ještě mnoho ovcí, které nejsou z židovské stáje............... 17

Petr předává zjevení učedníkům.............................................. 19

Jakubova smrt........................................................................ 20

Petr pronásledován................................................................. 20

Poslední varování Herodesovi................................................ 22

Marek píše evangelium........................................................... 23

Pavel kamenován.................................................................... 25

Můj Bůh je silný...................................................................... 27

Opět v Jeruzalémě.................................................................. 29

Vyprošený pomocník apoštola Pavla...................................... 30

Markus odchází..................................................................... 30

Vyslání do Filipi..................................................................... 32

Tessalonie.............................................................................. 35

Athény................................................................................... 36

Korint.................................................................................... 39

V Efezu.................................................................................. 40

Zpáteční cesta........................................................................ 43

V Jeruzalémě.......................................................................... 45

V Bethánii.............................................................................. 46

Modlitby, ktoré dal ľuďom Abd-ru-schin

Ranná modlitba

Tvoj som, Pane!
Môj život
nech je len vďakou tebe.
Ó, príjmi milostivo toto chcenie
a daruj mi k tomu
i v tento deň
pomoc tvojej sily!
Amen

Život Ježišov na zemi

Jakmile pohasla hvězda nad Betlémem, vyhasl také v lidech jásot, který je naplňoval při narození Syna Božího. Jen na krátký čas dovedlo Světlo rozzářit jejich srdce.

Tak nalezli králové z Orientu dalekou cestu, která je přivedla k Božskému dítěti. Poznali je, poklekli u jeslí a odevzdali mu své dary. Ale tím změnili duchovní v nepatrné pozemské. Sami sebe mu měli přinést darem, jak bylo určeno shůry, proto žili na této zemi! Měli pozemsky chránit Vyslance Světla! Zklamali však ve svém poslání, vrátili domů. Jejich život se stal bezúčelným.

Také Maria a Josef poznali v dítěti toužebně očekávaného Mesiáše. Oba věřili, že Ježíš je Spasitelem... ale pak v nich tuto víru utlumil každodenní život se svými mnoha drobnými starostmi. Stále řidčeji se k nim vracely vzpomínky na tichou noc v Betlémě a pomalu všechno upadlo v zapomenutí. -

Tak vyrůstal Ježíš nepochopen a téměř bez povšimnutí. Neměl nikoho, kdo by stál po jeho boku, Ani přítele, ani kamaráda k dětským hrám. Jeho bytí dávalo lidem Světlo, slabým sílu, malomyslným odvahu, ale nikdy se mu za to nedostávalo díků!

Ježíš viděl svět krásnější než jeho bližní. Jeho oči propůjčovaly přírodě nový lesk. Dokud byl ještě dítě, připadala mu země nádherná. Ničím nezatížen kráčel svou přímou cestou, radoval se ze všeho krásného, uděloval všemu požehnání a oblažoval vše kolem. Každé zvíře a každá rostlina mu byly důvěrně známy. Mluvily s ním svou řečí a Ježíš všemu rozuměl. Každé zvlnění travin mu řeklo víc než hovory lidí.

Abdruschin - vyvolený národ

Arabský kmeň

Divoký hřmot naplňoval ovzduší. Pokřik nesčetných drsných hrdel, řinčení a bubnování.

Vybledlé kosti navlečené na šňůrách a dovedně obtočené kolem holí chřestily, zatímco bubnování bylo způsobeno tím, že tloukli dřevěnými holemi na kotouče, nebo jimi otáčeli.

Brzy tloukli rychleji a brzy zase volněji, ale stále zachovávali živý rytmus. Také pokřik nepostrádal jakéhosi pevného uspořádání. Znělo to v taktu jako chvějící se vytí, z něhož se v určitých přestávkách ozývaly hlasy a divoké výkřiky.

Z chýší se vyřítily ženy a děti a pátraly po okolí, odkud pocházel hřmot. Byly to postavy s temnou kůží a černými vlasy. Pestré, rohožkám podobné tkaniny měly přehozeny kolem boků. Zatímco téměř nahé děti vypadaly vyzáble, měly ženy sklon k bujným a otylým tvarům, které ještě více vynikaly způsobem jejich odívání. Údy se leskly mastnotou. Kotníky byly však nápadně štíhlé.

S hlasitým křikem, ale téměř bez jakýchkoliv pohybů se shromažďovaly ženy čekajíce na to, co jim přinesou mužové vracející se z válečné výpravy. Že se vrací jako vítězové, ukazoval způsob jejich rámusení.

Vyvalily se mohutné mraky prachu a blížily se víc a více. Bylo již možno rozeznat podrobnosti. Více než sto koní se hnalo sem. Pokřik jejich jezdců je poháněl k rychlejšímu cvalu. Zdálo se, jakoby za okamžik měly být ženy i děti rozdupány kopyty koní. Před touto dunící a ničivou mocí nebylo uniknutí.

Žádná z žen se nesnažila najít nějaké útočiště. Napjatě pohlížely na blížící se řady jezdců. Konečně dorazili. Jako nějakým kouzlem umlkl hřmot a koně se zastavili. V polokruhu zůstali stát kolem žen odfrkujíce a pohazujíce ušlechtilými hlavami až hřívy poletovaly. Pěna kapala z jejich chřípí a pára stoupala z jejich těl.

V témže okamžiku seskočili mužové ze svých zvířat. Bylo to skvělé divadlo, když tyto štíhlé postavy jako na rozkaz prováděly stejné pohyby.

Vznikla veselá a hlučná vřava, když mužové zdravili své ženy, zvedali děti a dávali si je na hlavy a na ramena, nebo je vyhazovali do vzduchu a opět je chytali s velikou obratností. Nikoho však nenapadlo jít do chýší. Skupinky se rozdělily a postavily se tak, že uprostřed zůstávala široká cesta. Odsedlaní koně byli zahnáni do ohrady, kde se jich ujali muži a pečovali o ně.

Byla to nádherná zvířata, pýcha a bohatství kmene. Měli nápadně štíhlé údy a klouby jako lidé. Ušlechtilost rasy byla vyjádřena držením krásných hlav na lehce zahnutém krku. Zdálo se téměř, jakoby ořové si byli vědomi, že jsou cosi zvláštního.

Blížil se nový mrak prachu. Bylo slyšet podobný hřmot jako před chvílí. Nyní se muži postavili před ženy, chopili se bubnů a kostěných holí a opět začali v taktu rámusit na pozdrav přicházejícím.

Přiklusali rychleji než první oddíl. Také pohled, jak z oblaků prachu vyrazila první koňská těla, byl ještě nádhernější než prve. V přední řadě byli samí sněhobílí koně tak čisté bělosti, že téměř oslepovala ve slunečních paprscích. Jejich bílé, husté hřívy poletovaly ve větru. Za nimi přijížděli ořové černí jako uhel a pak v hustém houfu zvířata všech barev. Koně zajatců.

Dříve než četa zastavila, přiběhli muži a zmocnili se v plném běhu bílých koní. Zdálo se, že je to velmi nebezpečné, ale lidé i zvířata se dobře znali a nikomu se nic nepřihodilo.

Jediný muž se od svého koně neodloučil, a to byl vůdce čety. Byl to muž ve středních létech, právě tak hubený jako ostatní. Nepřevyšoval je výškou, ale přece každý cizinec by v něm poznal vládce, neboť držení jeho těla bylo hrdé a v jeho pohybech bylo mnoho ušlechtilosti.

Kamkoliv se obrátil, ustupovali lidé uctivě nazpět. Zdál se být neomezeným vládcem, který byl přesto milován, pokud podobné hnutí mysli mohlo vyklíčit v srdcích divoké hordy. A oni byli divocí! To, jak pozdravovali své ženy, jak se v chatrčích ihned vrhli na lůžka a nechali se obsluhovat tak, že všude bylo vidět horlivě pobíhající ženy, to vše svědčilo, že mužové se dosud nenaučili, aby jemnější mravy krotily divoké pudy. Ženy nebyly na nic jiného zvyklé a zřejmě ožily, zatímco se děti snažily prohledávat pytle svých otců, ve kte­rých byla skryta kořist.

A zajatci? To byly zbědované postavy. U nich vášně a pudy nebyly vůbec spoutány a strhly je do nížin. Bylo to vidět na téměř zvířecích tvářích, na špíně, která v hustých a tlustých vrstvách lpěla na tělech, jakoby na nich vyrůstala. Vlasy již ani nevisely dolů, neboť byly tak slepené, že visely pevně na hlavě.

Vítězný vůdce stanul s jakýmsi "štábem" před poraženými, kteří byli odpoutáni od svých koní, ale sami přitom zůstali ještě spoutaní. Největší odpor se zračil v jeho rysech.

"Ti jsou ale hnusní!" Zvolal rozhořčeně. "Jsou příliš špatní, než aby mohli být našimi služebníky. Přinesli by nám nepořádek a špínu do našich domovů a k našim ženám. Toho jsme se až dosud vystříhali. To nejsou synové nějakého kmene, kterým válčení přináší čest. Toto jsou synové divokých džinů; zabijeme je, aby země byla od nich osvobozena!"

"Ano, zabijeme je!" volali ostatní. "Kam je máme večer dopravit?"

"Budou usmrceni až zítra ráno. Jsou příliš špatní, než abychom mohli jejich duše nabídnout duchům noci. Zaveďte je do ohrady pro nemocné koně. - Nejsou tam přece nyní žádná zvířata?"

Zavrtění hlavou bylo odpovědí.

"Spoutejte je však ještě pevněji, aby nám žádný neutekl a postavte stráže. Zítra za jasného dne, až bude slunce stát nad námi, nechť zmizí z této země!"

Zajatci byli jednotlivě předváděni a Ben-Dhu-ben si je opovržlivě prohlížel. Náhle zazněl rozkaz a celý průvod se zastavil:

"Kdo je toto zde, to přece není žádný džin?" tázal se, když se jeden ze zajatců objevil před jeho zrakem. Vypadal úplně jinak než druzí.

"Odveďte tohoto muže stranou, chci si s ním promluvit!" Průvod kráčel dále. Byli tu mnozí zajatí, kteří s tupými a lhostejnými tvářemi kráčeli dále, vstříc svému osudu. Náhle zazněl opět rozkaz a průvod se znovu zastavil.

Za jedním zajatcem se objevilo malé, asi čtyřleté děvčátko připoutané k zajatcové noze. Aby mohlo lépe kráčet, poskakovalo krok za krokem a to vypadalo tak komicky, že mužové vybuchli v smích.

Jednou rukou držela své roztrhané šatečky na prsou a druhou měla nataženou, aby udržovala rovnováhu, a tato dětská ruka se pohybovala při poskakování jako do taktu. Výkřik přehlušil smích mužů:

"Moje Květina!"

Tento výkřik vyrazil zajatec, kterého před chvíli postavili stranou. Rozpřáhl své spoutané ruce, pokud jen mohl. Malé děvče chtělo s jásotem běžet k němu, ale zapletlo se do provazů, jimiž bylo přivázáno, a upadlo na zem.

Tu přiskočil Ben-Dhu-ben sám a zvedl maličkou, mezi tím co jedinou ranou své kamenné zbraně přesekl pouta. Chtěl přinést dítě třesoucímu se muži, ale sotva byla Květina volnou, běžela jako srnka ke svému otci. Oba začali spolu hovořit rychle a tiše jakousi cizí řečí.

Když byli všichni zajatci odvedeni do ohrady, obrátil se vůdce k muži, k němuž se malé děvče tulilo se slzami v očích.

Na okamžik prohlížel Ben-Dhu-ben oba a pak se zvolna otázal:

"Rozumíš mé řeči?"

Lámavě, ale přece zřetelně obdržel odpověď:

"Ano, rozumím jí a dovedu jí také trochu hovořit!"

"Kdo jste? Jak jste se dostali k těmto džinům?!"

"Pane, byli jsme zajati, moje Květina i já. Pak nás vodili s sebou, snad proto, že očekávali, že po nás budou pátrat a že nás draho prodají."

"Ty máš takovou cenu?" Chtěl se otázat Ben-Dhu-ben, ale otázka mu odumřela na rtech, když viděl, jak se muž potácí.

Přiskočil a zachytil ho do své náruče a nechal ho zvolna ulehnout na zem. Zajatec již svého zraku neotevřel a za několik minut ležela jeho mrtvola u nohou Ben-Dhu-bena.

S pláčem se vrhla Květina ke svému otci.

"Malá Květino, pojď se mnou, zavedu tě ke své ženě. Mi-Re je dobrá. A bude o tebe pečovat," pravil Ben-Dhu-ben něžně.

Maličká však zavrtěla hlavou, neboť nerozuměla cizí řeči. Když ji vůdce zvedl, aby ji odnesl sebou, začala hořce plakat. Nebyl to pláč, jaký byl Ben-Dhu-ben zvyklý slýchat od dětí, nebyl to žádný křik nebo vzlykot, ale tichý, hořký pláč bez hlesu.

To dojalo jeho srdce. Konečně přišel na myšlenku vzít otce sebou. Nechal mrtvolu opatrně odvést do svého obydlí. Potom šla Květina ochotně za ním.