Tiaž kríža

Maria Halsebandová

Svatý kříž stojí nad zemí a jeho sedmero paprsků ji zasahuje mocnou silou. Božskou silou. Božské Světlo, již z něho proudí, drtí zlo, očisťuje chorobu a pozvedá dobro. Těžké jsou nyní pozemské dni pro lidstvo, těžké a tísnivé jako dosud nikdy. Paprsky Svatého Kříže vytryskují v nádherném, nejčistším bílém Světle Boha Otce a zasahují vesmír. Obletuji zemi jako blesky a každý paprsek, který dosáhne země, zazáří jinou barvou a každý přináší soud Syna Člověka. Paprsky se jmenují: Víra, Láska, Věrnost, Spravedlnost, Čistota, pokora a bázeň Boží.

"Jen se podívejte na ten balík dopisů, co došel na ten hloupý inzerát," pravil redaktor šéfovi, který šel okolo. Šéf se obrátil a díval se ze zájmem, jak pořadač srovnává dopisy do skříně, neboť schránka šifry byla již přeplněna.

"Jaký to byl inzerát?" tázal se stručně.

"Což se již nepamatujete, pane Kramer na inzerát, který byl ve všech velkých listech i v zahraničí?" tázal se redaktor a podal šéfovi výstřižek inzerátu. Kramer četl: "Prosím všechny, kdo viděli kříž, o krátkou zprávu, pokud možno s udáním dne a hodiny a jak zjev vypadal. S díkem dr. H." - "To je jakýsi divný žert a jistě ho mnozí napálí," mínil se smíchem. "Zdá se, že na to v naší ubohé zemi jsou pořád ještě peníze. Odebral si již poštu?"

"Přijde patnáctého," odpověděl pořadač. "Do té doby máme to zde uschovat."

"Uložte tu poštu u mne, chci se na toho podivného chlapíka podívat až přijde," pravil šéf a odešel.

Neskoro

Maria Halseband

Energickým pohybem ruky vytáhl profesor zásuvku psacího stolu, sklonil se nad ní a hledal knihu, kterou již dávno pohřešoval. Konečně ji našel. S ní však dostala se mu do rukou malá krabička, kterou maně otevřel. Na psací stůl vypadl stříbrný kříž. Starý pán sebou škubl, když jej uviděl a myslel si rozhořčeně: "Ke všemu zlobení ještě tato vzpomínka." Vzal křížek do ruky a chtěl jej odložit. Cosi ho však nutilo, aby tu lesklou věc podržel v rukou a aniž by chtěl, vynořovaly se vzpomínky.

Byla to tehdy podivná doba, když poznal toho člověka. Jeho žena vrátila se domů plna zážitků a nedala mu pokoj, pokud spisy nepřečetl a při další návštěvě se k ní připojil. Také on cítil se v nitru uchvácen mužem, jehož, vzdor jeho prostotě a skromnosti, obklopovala jakási nedostupná velikost a vznešenost. Dlouho bojoval profesor sám se sebou a když konečně našel cestu na Horu, vstoupil do jeho života mír a štěstí, jako dosud nikdy. Když ho pak jednoho dne došlo zavoláni ke službě Grálu, byla jeho radost veliká.

Brzy však počaly ho zarážet stále hlasitější narážky společnosti, ve které se vyprávělo mnoho dobrodružných pověstí. A proč by on měl ohrožovat své postavení vážného muže a vydávat se směšnosti? Vždyť to půjde i tak. Později ukáže lidem, že patří ke Grálu, ale napřed musí moc Vyslance Božího vzrůst. A proto zůstal profesor zticha a klidně strpěl ve své přítomnosti útoky vůči muži, který mu dal pravé učení Boží.

Pomalu zachycovala se ošklivá slova jiných pevně v jeho duši. Myšlenky na Horu odpuzoval stále dál od sebe a když nastal den, kdy měl obdržet zlatý kříž, tu z nicotných důvodů odmítl. Dopisy přítele z Hory, který nedovedl pochopit jeho stanovisko, ho dráždily. Vhodil stříbrný kříž do zásuvky, odpoutal se ode všeho a brzy náležel k největším posměváčkům. Počala se v něm tiše probouzet nenávist vůči tichému vážnému muži na Hoře. Tato nenávist, vzniklá z nesprávnosti, kterou udělal, byla stále ostřejší.

Profesor hodil s pohrdlivým smíchem malý, stříbrný kříž na stůl. Dosud se přece nestalo nic z toho, co tento "Boží Vyslanec" prorokoval. Těch několik katastrof stalo se daleko venku ve světě a konečně vždycky bylo něco takového. Tíseň doby byla jistě smutná, ale profesora se málo dotýkala. Jeho záležitosti šly skvěle. Také to bylo znamením, že on má pravdu a ne ten muž tam na Hoře. Všechno bylo falešné, i to, co říkal o životě po smrti, co ho tak znepokojovalo, poněvadž životní požitky stavěl nade všecko. Pojednou se profesorovi zdálo, jakoby se vznášel. Kolem něho bylo temno a cítil, že je uchopen mocným větrem, který ho hnal stále kupředu. Byl tísněn postavami, jež na něho narážely a letěly vedle něho. Cítil jejich tvrdá těla, slyšel nářky a bědováni. Veliká síla ho náhle vystrčila z tlačícího se davu a v matném šeru mohl konečně cosi rozeznat.

Proud lidí plynul kolem něho ve veliké tlačenici. Se ztrhaných tváří četl hrůzu a muka. Vyhaslé oči zřely plny úzkosti a všude zaznívaly výkřiky, že se divákovi tajil dech. Bez přestávky pospíchal dav kolem, stále rychleji, jsa přitahován velikou silou, před níž nebylo uniknutí. Tlačily se k obrovské černé nálevce, ve které mizeli se strašlivým bolestným řevem.

"To je rozklad!" pravil hlas, který pronikl divákovi až do kostí. Vzpomínal si, že již jednou četl o nálevce, ve které jdou zavržení lidští duchové vstříc svému rozkladu, po bolestném putování hrůzami temnot. Ve které knize to asi bylo?

Nemohl si vzpomenout, neboť tvrdá ruka uchopila a přenesla ho přes veliké temné pohoří. Daleko před sebou viděl, jak miliony světlých malých jisker vznáší se do výše jako svatojanské mušky.

"Osvobozené duchovní zárodky, které putují zpět," pravil mohutný hlas vedle něho.

Také on byl teď vyzdvižen a nepochopitelnou rychlostí tažen dále. Hluboko pod sebou viděl na okamžik zemi jako malý míč a pak zmizelo všechno v temné modři. Pak viděl se ve vysokém bílém sále krásy, jakou ještě nikdy nespatřil. Uprostřed sálu byl stůl s lesklou mramorovou deskou a na něm ležela veliká zlatá kniha.

"Kniha života," pravil hlas a zněl tak silně, že se mužovi zdálo, že to nesnese.

Tu otevřela neviditelná ruka zlatou knihu a profesor uzřel list, na němž bylo napsáno jeho jméno. Pronikla jím strašlivá bolest, když je přečetl a nevědel proč. V témže okamžiku snášelo se shůry veliké zlaté pisátko a tlustou čárou vyškrtlo jeho jméno. Muž pojednou věděl, že zahodil nejvyšší štěstí, jež mu bylo nebem poskytnuto. Zoufale sáhl ke svému srdci a zhroutil se s výkřikem na podlahu.

Úplně zmaten, rozhlížel se profesor kolem. Což spal? Seděl před svým psacím stolem a hodinky, na které se rychle podíval ukazovaly, že tu mohl sedět jen krátkou chvilku. Namáhavě povstal a jeho tělo bylo jako rozbito. Když vstával, spadlo cosi na koberec. Shýbl se a zvedl malý, stříbrný kříž. Byl celý černý a kalný.

Fantómy

Maria Halseband

"Úplněk! Je slavnost!" zaznívalo to z temné masy, která se krčila na stupních velikého schodiště ve vnitřním nádvoří dóžecího paláce. V měsíčním svitu, který ozařoval sloupoví chodeb, bylo vidět na různých místech ležet na podlaze černé shluky, které se zvolna pohybovaly. Chraptivé zvuky, divoké kletby a žhavé úpění přerušovaly šepot příboje, který v pravidelných vlnách narážel na zdi paláce. Z Piazetty nesly se sem tlumené zvuky hudby a zpěv.

Tiché, mramorové nádvoří zvolna oživovalo. Se všech stran to sem šlo, lezlo, hopkalo a plazilo se. Schodiště a chodby byly plny podivných postav. Všechna tato havěť uvolňovala se od sloupů a zdí a směřovala k veliké soudní síni nádherného paláce. Byla tu i skleněná chodba vedoucí k mostu vzdechů pod nímž šuměla temná voda.

Neslyšně rozevřela se veliká brána státního vězení a po městě plížily se černé, zahalené postavy. Došly do sálu a zůstaly vzadu seskupeny, zatím co ostatní postavily se proti ním.

Jakási postava oddělila se z davu a zaujala vysokou soudcovskou stolici v dóžecím paláci.

Venku byla překrásná noc. Laguny se leskly a několik černých gondol, které ještě oživovaly vodu klouzaly jako tekuté stříbro. V osamělé kráse stála Maria della Salute.

Konec lidské vůle

Maria Halseband

„Brr, to se tu sešla pěkná sebranka!“ řekl malý bytostný, celý šedivý a uchopil výtvor zformovaný z myšlenek jednoho člověka.

Byl to temný, těžkopádný a škaredý výtvor, malý pracovníček ho energicky posunul dál a čistotně si pak utřel ruce svým červeně pomalovaným kapesníkem.

„To je ohavnost, k čemu nás tito lidé nutí!“ bručel přitom nazlobeně. „Ale jen počkejte!“

Pozorně sledoval škaredý výtvor, který vplynul do spleti vláken, jež z jednání lidského ducha vyrůstala. Tak byla tato vlákna za dozoru bytostných soustřeďována a postupována dále. Vlákna prokluzovala sem a tam, zesilovala, když k nim přitékala stejnorodá síla a slábla, když příliv stejnorodosti ustával.

„Vůbec si nezasluhují, aby byli nazýváni lidmi, tak tupými a škaredými se stali,“ vadil se malý sám se sebou rozhořčeně. „Temno je kolem tohoto člověka. Musím se podívat, zda z něho vycházejí také tak špatné výtvory.“

Vyšplhal se na kámen, jehož vrcholek vyčníval ze spleti vláken a zvolal:

„Haló bratře, jak se ti slouží na přední vartě?“

Okamžitě se prodrala zmatkem forem zelená čepička a ozvala se odpověď:

„Je tu smutno. Ještě jednou jsme zformovali ty nejkrásnější útvary a poslali jsme mu je po posledních světlých vláknech. Ale on už není schopen ono čisté, jež poskytujeme, přijímat. Jeho rozum opanoval celé jeho myšlení, všechno znetvořuje a překroutí, až z toho vznikne cosi zkaženého. A kolik světlých vláken měl kdysi při své cestě na zem! Mohl vybudovat ty nejkrásnější stavby, kdyby si byl udržel toto světlé spojení. Jen se jednou podívej, co jsme nabízeli a jak s tím nakládal!“

Bytostný se zelenou čepičkou ukazoval na mírnou stráň. Tam stál přehnaně zdobený bílý dům, obklopený květinovými zahradami s umělými vodními nádržkami.

„Vidíš, co z toho udělal?“ zeptal se zelený bytostný.

„Vždyť jsem viděl, jak ta stavba vznikala. Žádná linie, jen samý hrbol, samá vypouklina, samý výstřelek. A ty zahrady – samá zmatenina jako jeho rozum. Nikde nic přirozeného,“ potřásl šedivý bytostný hlavou.

„Při tom to lidé shledávají skvostné a on se tím stal proslulým,“ řekl zelený.

„Ano, a já musím všechnu tu ohavnou ješitnost, která z něho proudí, dále zpracovávat. Vždyť té ješitnosti je víc než dost,“ dodal šedivý trpce. „Podívej, další zásilka! Vezmu si na to kleště, abych tu lepkavou mazlavou věc rychleji odbavil!“ Sáhl za sebe pro nářadí a kleštěmi vtahoval tento ohavný výtvor do přediva.

Noc fúrii

Maria Halseband

Temná, hlboká temná noc... Po posledných hrôzyplných dňoch besnenia rozpútaných živlov prírody - doliehajúce, zvieravé, dusivé ticho. V domoch ťažko poškodených zemetrasením len sem tam horelo nepatrné svetielko. Ľudia boli radšej potme zo strachu pred ohňom. Veď víchrica v minulých týždňoch, spolu so zemetrasením, rozpútali veľké množstvo požiarov a neskrotné živly sa kruto pohrávali s prestrašenými ľuďmi tak, že ich doviedli k úplnému zúfalstvu.

A teraz nastalo toto hrobové ticho pod pláštikom noci. Nič sa ani nepohlo, ba ani ten najslabší závan vzduchu neprerušil stiesňujúce dusno. Nikde nebolo počuť ani to najslabšie vtáčie písknutie, ani hlasný vzdych zvieraťa, či zakvílenie prestrašených ľudí, alebo ich zvyčajný hrôzyplný šepot, sprevádzajúci posledné dni, ani žiadny hukot v zemi, ktorý veštil pohromu.

Úplné ticho! Strašné, neznesiteľné, hrobové ticho! Vzbudzovalo des ešte väčší než besnenie živlov. Zvieratá vyhľadávali blízkosť ľudí, prichádzali do ich obydlí, chúlili sa pod schodiskami aj v chodbách, a bez hláska, len ťažko dýchajúc od strachu, tam ležali.

Áno, strach! Tento najhroznejší fantóm to bol, ktorý kráčal bez hlesnutia dom od domu a svojím hrozným pazúrom sa dotýkal sŕdc ľudí, až sa ich zmocňovalo stupňujúce sa šialenstvo.

Ľudia, rovnako ako zvieratá, hľadali jeden pri druhom bezpečie. Tu sedela matka s najmenším dieťatkom v náručí, tesne obklopená ostatnými členmi rodiny, tam sa zasa zhromaždili všetci zostávajúci členovia rodiny na jedno miesto, v zovretí tupej skľúčenosti. Osamelých ľudí sa zmocňovala hrôza.

Tam nejaký muž utekal od lôžka svojej ochrnutej ženy. Bez toho, aby dbal na jej prosebné úpenie, vyrútil sa ako šialený do noci a zaliezol do rozpadnutej drevárne. Tu sa zasa jedna žena vrhla na zem s kŕčovito zovretými rukami a bez zvuku pohybovala perami, zatiaľ čo sa vedľa nej krčila iná, ktorá si zapchávala uši, chtiac tak prehlušit to doliehajúce strašné ticho. Odvšadiaľ svietili šialené pohľady, začali sa šíriť hrozné, neľudsky znejúce škreky, a čo nedokázali prebudiť strašné udalosti posledných týždňov, to dokázalo hrobové ticho tejto noci: ľudia sa začali modliť.

V prekotnom behu dupotal mladý človek hore po schodoch ku vchodu malej vily, ktorej strecha bola po poslednom otrase pôdy výrazne vychýlená z rovnováhy. Pred vchodom stúpil na niečo, čo sa s kňučaním odplazilo nabok. Všade tie zvieratá! Vyrazil nezamknuté dvere do vily a vybehol po schodoch na poschodie.

"Peter, Peter!" prenikavo jačal a vrhol sa slepo proti najbližším dverám. Búšil do nich päsťami, kopal nohami, až drevo stonalo. Dvere sa otvorili a zúfalec vpadol k priateľovi. Ten zažal vreckovú baterku, ktorá na okamih osvietila upotenú, pokrivenú tvár s divoko rozstrapatenými vlasmi, chytil muža za ľadovo chladnú ruku a vtiahol ho do miestnosti.

"Čo sa deje Karol?" - opýtal sa pokojne.   Príchodzí sa k nemu vydesene pritisol.