Život Abdruschinov na zemi (2. časť)

N a h o m e

Když myslíval na to, že tento mocný nepřítel mohl by jednou vpadnout do jeho kvetoucí říše, zhrozil se. Nebylo v něm bázně, neboť jeho Arabové byli ve válečnictví právě tak vycvičeni, jako v denních pracích. Přesto však vyslal posla k faraonovi a zval ho k sobě jako hosta. A právě tak vyslal posly ke svému příteli Ebranitovi.

Zavolal všechny povolané, kteří měli býti stále v jeho blízkosti pokud tu budou hosté. Jako velitel celého dvora byl Angonet, starý Ismán, jemuž podléhali všichni služebníci paláce. Rozkazy mu dával sám Abdrushin.

Pod vedením Angometovým rozvinula se brzy živá činnost, byly zařizovány komnaty pro hosty a zdobeny nádhernými předměty. Pro dceru faraonovu a manželku Ebranitovu bylo vyhraženo křídlo paláce.

Když všichni byli v plné práci, opustil Abdrushin palác, aby jel vstříc svému příteli Ebranitovi. Opět provázel knížete veliký zástup Arabů. Postroje koní svým stříbrným kováním lekly se v paprscích slunce. Abdrushin jel na ušlachtilém bělouši.

Postroje byly zdobeny drahokamy a bílá hřiva koně poletovala ve větru jako sníh. Ještě nikdy nejel Abdrushin tak vyzdoben.

Z dálky viděli Arabové, kteří měli nesmírně bystré oči, ležení stanů, nad nímž vládla vlajka faraonova. Ohlásili Abdrushinovi co viděli a brzy se rozletěli jejich koně směrem ke stanům. Již z dáli zazníval k jezdcům hlasitý křik a chraptivý zpěv. Abdrushin byl zneklidněn a obrátil se na jezdce, jedoucí za ním:

"Dej znamení, aby si připravili zbraně, neboť nám hrozí nebezpečí."

Sotva dořekl Abdrushin tato slova, uvolnil se od stanů houf jezdců a jel Arabům vstříc. Abdrushin pozvedl ruku s bílým šátkem, který hlásal jeho přátelské úmysly. Útočící jezdci strhli své koně a zůstali zpět. Očekávali Abdrushina, který byl brzo se svým průvodem u nich. - S údivem pohlíželi Egypťané na pověstného knížete Arabů.

"Vy jste bojovali?" tázal se Abdrushin, neboť zpozoroval stopy v písku, svědčící o divokém boji.

Egypťan, který se zdál býti vůdcem oddílu, se výsměšně zasmál:

"Dělali jsme otroky, pane! Nechtěli poslechnout a pokoušeli se uprchnout. Proto tu byl malý boj. Tam v písku leží několik polozahrabaných mrtvol. Máme ženy, pane, chceš je vidět?"

Mlčky přikyvl Abdrushin a dal se zavésti ke stanu, v němž čekali zajatí. S hrůzou viděl zkřívené tváře s úzkostlivýma očima, které na něho pohlížely v očekávaní nových hrůz. Čtyři veliké stany byly naplněny polonahými lidmi.

"Odkud jsou tito lidé?" - tázal se Abdrushin důstojníka.

"Byl to malý kmen, pane. Přepadli jsme je, neboť jejich kníže ukrýval poklady, které jsme hledali, nic jsme však nenašli a proto jsme se pomstili. Špatné dáme na trh a dobré dopravíme do paláce faraonova. Pohleď do mého stanu, kde já mám svou odměnu - ženu knížete a jeho dceru. Ty si ponechám!"

Egypťan se odporně zasmál.

Jen s námahou se Abdrushin ovládl.

"Ukaž mi je také," pravil.

"Na okamžik zaleskla se nedůvěra v očích Egypťanových, pak kráčel váhavě napřed ke svému stanu. Všechny jeho otvory byly uzavřeny. Dusný vzduch uvítal příchozí. Vnitřek stanu byl plný špíny a bylo tam temno, že si oči musely teprve zvykat na rozdíl mezi oslepujícím světlem slunce a touto chmurnou místností.

Konečně rozeznal Abdrushin nějaké obrysy. Jeho pohled padl na dvě postavy, které tu vedle sebe seděly na lůžku z hadrů. Nejiště udělal Abdrushin krok hlouběji do temnot k lidským postavám a sklonil se nad nimi. Díval se do temných očí ženy, která ve veliké úzkosti objímala štíhlé tělo děvčetě.

A toto děvče pohlédlo na Abdrushina zrakem, v němž byla nevýslovná hrůza, kterou byla dětská duše naplněna.

Jeho úsměv vrátil však dítěti důvěru. Pohled stal se prosebným a její rty se chvěly. Abdrushin se odvrátil a obrátil se na vůdce. Pohlédl ven trhlinou a u vchodu do stanu spatřil své Araby, jak tu stáli připraveni ve dvou hustých řadách.

"Obě tyto ženy a všechny zajaté mi předáš!" Z úst Egypťanových, jemuž patril tento rozkaz, vydral se výkřik. Abdrushin přistoupil blíže k němu, ale Egypťan se na něho vrhl, třímaje v ruke zakřivenou dýku.

Vzplanul divoký boj a bylo slyšeti jen těžké oddychování Egypťana, jehož síla stále umdlévala. Náhle bylo ticho a pak zaznělo slabé zachroptění. Z prsou Egypťana řinula se krev.

Také venku mezi stany odehrával se divoký boj. Arabové sekali kolem sebe jako diví a útokem překonali všechny překážky.

Ze stanů vyhrnuli se zajatci. Byli zbaveni svých pout. Zatím ve stanu vůdcově přitulilo se k Abdrushinovi dítě, hledajíc u něho ochranu. Jeho matka radostí plakala. Abdrushin zvedl děvčátko se země, a vynesl ji ven. Matka šla za nimi.

Rozrušeni a přece se zářícíma očima stáli tu jeho Arabové a projevovali svou radost nad vítězstvím. Jen v Abdrushinovi byl hnus, který nemohl potlačit - jak se mohou tito lidé smát, když právě zabíjeli!

Také on zabil poprvé ve svém živote a nikdy toho nezapomene.

Nikdy ho neopustí tato vzpomínka, ačkoliv se tak stalo v nejvyšší tísni.

Když Arabové spatřili svého knížete, obklopili ho. Plni záujmu chtěli si prohlédnout malou postavičku po jeho boku. Úzkostlivě tlačilo se děvčátko k Abdrushinovi a skrývalo svou tvář do jeho roucha.

"Zeptejte se zajatých, chtějí-li se vrátit do svých domovů." nařídil Abdrushin. Tu pravil jeden z Arabů:

"Pane, oni nemají žádného domova. Jejich město bylo zničeno Egypťany. Chtějí býti otroky u nás, budou-li moci u tebe zůstat."

"Řeknete jim, že nemám žádných otroků. Mohou však jíti s námi."

Pak se obrátil kníže k děvčeti, které stálo těsně u něho.

"Jak se jmenuješ?"

"Nahome."

"Chceš jíti se mnou, Nahome? A bude mne také tvá matka provázet do mé říše? Budete bydlet v mém paláci, neboť jste z knížecího rodu!"

Oči Nahome upřely se zářivě na knížete a bledé tváře kněžny zčervenaly radostí. Chtěly padnout před Abdrushinem, aby mu poděkovaly, on však je uchopil za ruce a zavedl je ke koním.

Poražení Egypťané stáli tu spoutáni a dívali se jak se Arabové vzdalují. Abdrushin věděl, že se navzájem sprostí pout, jakmile odejdou. Posadil Nahome před sebe na koně a kněžnu předal svému věrnému služebníkovi.

"Zpět domů!" zvolal Abdrushin a četa jezdců odklusala.

S údivem kráčela Nahome za Abdrushinem, když procházeli palácem. Její oči ulpívaly na drahocenných předmětech a nemohly se odtrhnout. Kníže toho nedbal. Náhle se musel zastavit, neboť Nahome chytila se jeho roucha a nechtěla ho pustit.

Zapuštěn do zdi a obklopen zelenými rostlinami byl tu mramorový basén, ve kterém plávaly malé, třpytivé rybky. S překvapením zastavila se tu Nahome a vyrazila udivený výkřik.

Abdrushin se tomu zasmál a měl radost. Myslel na to, že se dosud nikdy nestalo, aby někdo v jeho tichém paláci jásal nad něčím krásným. Když kráčeli dále, bavilo ho stále více pozorovati bezmezný údiv na vyhublé tvářičce. Zůstával stát, když se ona zastavila a zadržoval nevědomky dech, když Nahome přestávala dýchat.

Konečně přišli do té části paláce, kde měla Nahome bydlet.

Vsoupili do rozlehé místnosti, v jejímž středu byl veliký, vodou naplněný basén. Kolem na podlaze seděly bíle oblečené ženy.

"To jsou ženy, které ti budou pomáhat, až si budeš hrát!"

"Já si přece nehraji!" pravila Nahome.

"Vždyť jsi ještě tak mladá!"

"Já mladá, je mi přes osm roků. Za dva roky se mohu vdávat!"

Abdrushin se smál.

"Za dva roky se chceš vdávat?"

"Nechci, ale mohu!"

"Co chceš tedy udělat s těmi, které si měly s tebou hrát?"

"Mohou mi pomáhat, když se budu oblékat. Mohou mi šít nové šaty, schovávat mé šperky a provázet mne palácem."

Teď se opět Abdrushin zasmál. - Což se ti v paláci nerozsvětlilo od té doby, co přišla Nahome? Nebyl veselejší tento vždy tichý a téměř vážný kníže? S Nahome přišel život do velikého paláce. Její smích budil nádherné komnaty ze soumraku. Všude začal proudit život, neboť Nahome byla opravdu všude!

Tváře Ismanů změkly, když běžela kolem nich svým rychlým krokem. Úsměv přeletěl přes jejich tváře, když Nahome čekávala na knížete po každodenní ranní pobožnosti.

Do hájů nesměla vstoupit, ale stávala toužebně před zlatou branou a dívala se do zeleně keřů. Její ruka se natahovala po vzácných, vonících květinách v blízkosti brány. Často se jí podařilo něco utrhnout. Pak zastrčila Nahome květinu za pás a smála se, když na ní spočinul Abdrushinův pohled. Očekávala vždy, že za to dostane vyhubováno, ale nestalo se tak nikdy.

Matka Nahome žila uzavřeně sama pro sebe. Truchlila pro zavražděného manžela. Nahome však byla naplněna takovou životní radostí, že se počala vyhýbat truchlivé blízkosti matčině.

Vyhledávala Abdrushina. Nebyl si před ní nikde jist - nacházela ho všude. Jen před síněmi modliteben a před chrámem zůstávala stát. Tam selhávala její odvaha. Po dlouhé hodiny stávala u maličké brány, která vedla ze záhrady paláce do chrámu. Tam čekávala na Abdrushina.

Život Abdruschinov na zemi (1. časť)

Přijato omilostněným a k tomu povolaným  člověkem z Abd-ru-shinova okolí.

Únos

Osamělý jezdec ujížděl krajinou... Jel neúrodnou stěpí směrem k horám, které se nejasně rýsovaly na dalekém obzoru. Ostře čňely hory k nebi. Hrozivě bránily se každému vetřelci, který se jim chtěl přiblížit.

Divoké kmeny obývaly skalnatá údolí hor. Pro svou ukrutnost byly obávány a nikdo se neodvážil jich napadnout. Cizinec by zbloudil v roklích tohoto prasvěta, neboť se zdálo, jakoby tu nebylo vůbec cest pro lidi. Obyvatelé této země slézali však obratně štěrkovité svahy a stoupali po příkrých stěnách hor, jako by to byly pohodlné silnice.

Osamělý jezdec dospěl k večeru do údolí, které se tu zařezávalo ostře jako neviditelná, úzká trhlina, do skalnatých hor. Seskočil s koně a držel při tom pevně jakýsi uzlík, který po celou dobu své jízdy nedal z rukou. Opatrně ho položil na zem a odepjal od sedla brašnu s potravinami a měch na vodu. Potom posadil se vedle uzlíku, ve kterém se to počalo živě pohybovat.

Muž vzal uzlík na klín a odvinul lehké závoje, které všechno zahalovaly. Jeho tvář se rozjasnila, když spatřil usmívající se tvářičku dítěte, které mohlo býti asi rok staré. Pečoval o toto dítě jako matka, rozvinul je opatrně z jeho hustých zábalů a napájel je tekutinou, kterou měl s sebou ve vaku.

Chlapec byl spokojen. Smál se na svého ochránce, který se pokoušel s ním si pohrát, ale tak neobratně, že to chlapec nevydržel. Pěsti mužové byly příliš tvrdé, aby mohly hýčkat dítě. Zapomínal stále, že dítě není ze železa.

Když jezdec zpozoroval, že chlapec chce plakat, polekal se a zabalil ho zase do závojů a šátků. Pak uložil opět všechno do brašen, vyšvihl se na koně a vjízděl zvolna do úzkého údolí.

Nadešla noc. V jedné jeskyni se utábořil. Jezdec položil dítě na lůžko, aby bylo chráněno před nočním větrem, pak také i on ulehl, jsa k smrti unaven.

Již po týdny byl osamělý jezdec na cestách a toto byla první noc, kdy klidně usnul. Stále byly v něm obavy z pronásledování, které mu nedopřávaly klidu. Teprve nyní pod ochranou divokých hor, vrátil se mu opět klid.

Příběh tohoto muže byl zvláštní. Jeho zevnějšek se nijak nehodil k úloze ochránce dítěte, které mu bylo více než poklad, více než život! Výchova tohoto dítěte byla jeho životním úkolem.

Nic nerušilo klid obou spících, kteří byli osudem tak úzce spjati. Jezdec musel uloupit toto dítě, poněvadž to nebylo jinak možno - a dítě potřebovalo nutně tohoto muže, jestliže nemělo být zavražděno.

Daleko za nimi bylo všechno nebezpečí. Daleko byl také knížecí zámek, v němž přišlo dítě na svět.- Divoké hory, které nyní přijaly oba do své ochrany, ačkoliv se jinak uzavíraly každému cizinci, byly domovem tohoto jezdce. V jejich roklinách žil početný kmen, jemuž byl knížetem.

Nikdo z lidí nemohl tušit, že ve výši dvou tisíc metrů je obrovský palác, postavených z velikých kvádrů. Nikdo nemohl vědět, že v tomto vysoce položeném údolí, uzavřen před celým světem, žije kníže spravující ohromné poklady, ve skalách bylo zlato a také horské potoky byly plny zlatých zrnek.

Tam nahoře bylo možno nalézti přepych, o kterém neměl svět ani tušení. Lidé střežili poklady, které nalézali v zemi. Ze zlata tvořili ozdoby, skvosty a horské kryštaly vybrušovaly v nádherné poháry a nádoby. Na úrodných svazích a v níže položených údolí zakládali kvetoucí zahrady a přeměnovali přírodu v netušeně krásný kus země. Byl to ráj uzavřený v nebetyčných a příkrých skalách. A nikdo neznal cesty, která tam vedla.

Když nastalo jitro a slunce vyslalo první své paprsky do jeskyně, kde spal jezdec s dítětem, probudil se muž osvěžen hlubokým spánkem. Opět věnoval péči nejdříve chlapci a pak pojedl také sám. Potom vzal dítě do náruče, ale tentokrát sňal závoje, které zahalovaly jeho hlavičku, neboť se již nebál pronásledovatelů.

Zlaté jitro rozvíralo se před nimi. Muž vystupoval opatrně vzhůru se svým lehkým břemenem, zkoumaje krok za krokem půdu pod nohama. Cesta byla podobna schodům a vedla prudce do výše. Byla však tak úzká, že kůň mohl jen zvolna kráčeti a klásti opatrně kopyto vedle kopyta. Znal však tuto obtížnou cestu, tak dobře jako jeho pán. - Po těžké námaze dosáhli konečně náhorní roviny, odkud vedla vzhůru již širší cesta. Zde vyšvihl se jezdec opět na koně, aby mohl rychleji postupovat vpřed.

Stále výše stoupalo slunce a jeho paprsky začaly pálit. Pečlivě zahalil proto jezdec hlavičku dítěte. Vystupovali tak hodinu za hodinou, až náhle končila cesta u skalní steny.

Ve skále nebylo ani jediné trhliny, kterou by mohl proniknouti člověk. Na druhé straně cesty rozvírala se však prudce hluboká propast, budící závrať.

Nahlas v Tichu s Ivanom Rusnákom - Od liečenia k uzdraveniu tela i duše

http://www.youtube.com/watch?v=0rfR5JxY-AA

Odpúšťať znamená zabúdať - kto to dokáže?

Susanne Schwartzkopff

Často si myslíme, že sme odpustili tomu, kto nás urazil, že vina je zmazaná ľútosťou, avšak zabudnúť ten dej, tu urážku nemôžeme ešte dlho. Žije v nás ďalej, znova zraňuje. "Odpustiť áno - ale zabudnúť nemôžem." Tak hovoríme a neberieme na vedomie, že odpustenie vyžaduje aj zabudnúť, aby bolo skutočne zmazané.

Sedliakovi zabral sused medzu. Nastala dlhá ťahanica a hádky, až konečne sused spoznal, že bol v nepráve a vzdal sa svojho nároku. Nastal teraz pokoj? Za nič na svete. Na miesto boja nastúpila nedôvera, pretože, kto môže vedieť, čo má závistlivý sused za lubom. Nič dobré od neho nečaká.

Naozaj nie? Je nedôvera vždy následok urážky? Nemala by skôr nastúpiť dôvera, dôvera v zmenu zmýšľania suseda, blížneho? To by bol stavebný kameň, kameň v základoch susedského vzťahu, kameň, na ktorom by sa dalo stavať ďalej. Ale to nám pripadá ťažké. Oveľa ľahšie sa nám zdá, ďalej nedôverovať a "byť na stráži". Na koho však padá nedôvera späť? Na pôvodcu, samozrejme. Ona unavuje jeho dušu, pretože nedôvera sa zarýva stále hlbšie, prenáša sa na druhých, na nezúčastne- ných a napokon stojím plný nedôvery voči celému životu.

Vykynožte nedôveru, ľudia. Radšej sa nechajte raz v dôvere sklamať, ako žiť trvale v búrlivom mraku nedôvery. Ona otravuje váš duševný život, nedovoľuje vám byt nezaujatými, plnými dôvery, áno, odháňa vám radosť zo života, podkopáva ju.

Odpúšťať - to nám pripadá ťažké. Ale zabúdanie, ktoré by malo nasledovať, je niečo iné. Ak je to brat, ktorý ma oklamal, ak je to priateľ, ktorý ma podviedol, potom aj odpúšťanie pripadá ťažké. 0 čo ťažšie je však zabudnúť na to, nechať tento poklesok skutočne vyhasnúť. Stále znova sa mi objavuje pred očami a v spomienkach ma mučí. Má to tak ísť ďalej a strpčovať mi život? Jestvuje nejaký liek proti tejto pomstychtivosti?

Pokúsme sa o to. Najskôr si ujasnime, čo viedlo k tomuto poklesku. Bol to strach pred následkami? Bola to ľahkomyseľnosť, ktorá nechcela uznať vážnosť situácie? Bola to panovačnosť, ktorá ma utláčala - čo to bolo? Bola to núdza, ktorá vynútila lož? Jasnosť poznania skutkovej podstaty mala by byt prvou skúškou. To sa najľahšie odpúšťa a tiež zabúda. Bol to vedomý podvod? To sa odpúšťa a zabúda horšie. Bola to klebeta? Tá bolí hlboko a dlho, lebo ona vytvorila klamný obraz, ktorý mnohých zmýlil. Tu pomáha len jedna istota: Pravda vyjde na povrch. Odpoveďou nech je v tomto prípade mlčanie. Ponechať pravde, aby sama pôsobila.

Ako je to však tu so zabúdaním? Zdá sa byť nesmierne ťažké a ku zmierlivosti trochu pomáha len priznanie: Ja sám som plný chýb. A tiež prosba:

Pomôž mi, ó, Bože, aby som dokázal odpustiť!"

Šťastie

Susanne Schwartzkopff

Tak túžobne si ľudia želajú slobodu a ešte vrúcnejšie dúfajú v šťastie  a úpenlivo si ho vyprosujú. Aspoň raz v živote byť šťastný! Tak hovorí a tak si to želá nespočetné množstvo ľudí, pričom zároveň s týmto prianím vyslovujú pochybnosti o stálosti šťastia, po ktorom túžia.

Čo si človek predstavuje pod výrazom „šťastie“? Pýtajme sa okolo nás, mladých i starých – znova a znova budeme počuť rovnaké odpovede: naplnenie lásky, bohatstvo, požehnané deti, úspech v živote, uspokojenie z moci, ovládanie druhých. To je približne pre človeka škála šťastia, pričom najžiadúcejšími formami šťastia sú láska a peniaze. Za peniaze si možno zaopatriť akékoľvek iné formy šťastia a šťastie v láske splňuje po nejaký čas všetky priania, lebo láska odsúva na bok všetko ostatné.

Zaiste všetko toto šťastie nesie na sebe punc pominuteľného. I tie najvrelejšie uisťovania o láske raz ustanú. Šťastie lásky nezostane tak svieže a kvitnúce, akým bolo spočiatku. Ak sa nepridruží k láske ešte niečo iné, teda nasleduje veľmi skoro presýtenie, ktoré urobí z tej najnežnejšej zamilovanej dvojice ľahostajný manželský pár.

Ako rýchlo vybledne i dráždivé kúzlo bohatstva. Ak môžem docieliť splnenie všetkých svojich prianí, odpadne tým to najkrásnejšie, totiž – môcť si priať. A tiež tu po prvej radosti, po prvom pôžitku, nasleduje otupenosť a presýtenie. Bohatí ľudia sú zriedka šťastní, len sa ich opýtajte! Komu dá život príliš hmotného majetku, ten je vždy presýtený a pritom predovšetkým hlad dodáva chuť k jedlu.

A ako je to s mocou? Prináša moc šťastie? Nie, tiež moc v úlohe šťastia zlyhá, lebo akonáhle už nemôže byť zväčšovaná – raz taký okamih nastať musí – lebo dosiahne svojho vrcholu, vtedy neustane dráždiť držiteľa moci neukojenosť, lebo nutkanie po zväčšení moci zostáva a ďalej ho podnecuje. Táto neukojená túžba po zväčšení moci je ako neustále popoháňajúci bič, takže držiteľ moci stále hľadá, kde by ju mohol nanovo uplatniť.

Všetky tieto formy vysnívaného šťastia nie sú trvalé, lebo vyrastajú z falošného, nezdravého základu. A tento základ sa nazýva „sebeckosť“.

Musím mať pravdu!

Lucien Siffrid

D nešný úpadok našej kultúry je v hlbokom rozpore s dianím podľa vôle Božej, pretože ona podporuje vývoj a výstavbu. Je teda čosi nesprávneho v ľudskom myslení, na ktorom stojí celá naša kultúra.

Tento omyl spočíva v tom, že ľudia nie sú schopní pokorne prijať poznanie z veľkého diania, nie sú schopní skloniť sa v tvorivej radosti pred prameňom celého bytia. Človek chce sám dobíjať prírodu, chce premáhať prírodu! Domnieva sa, že je sám východiskom všetkého poznania Preto je aj myslenie a jednanie človeka sebavedomé a nestará sa o vôľu Božiu.

Všimnime si veľmi rozšíreného spôsobu hovoru medzi ľuďmi. Nezáleží im na objektívnej pravde, ale v prvom rade zdôrazňujú svoj vlastný názor, svoju vlastnú skúsenosť. Ak sa zhovára niekoľko ľudí o najvšednejších veciach, snažia sa toho druhého ohromiť, či už svojimi vedomosťami, alebo zážitkami, bolesťou alebo skúsenosťami v užívaní sveta.

 Ak počúva také hovory skutočný odborník, vidí, ako málo títo ľudia vedia, ale ako veľmi im záleží na tom, aby vynikli oni, aby ich vedomostiam sa ostatní obdivovali a ich názor uznávali za správny. Často je v pokušení vmiešať sa do rozhovoru a uviesť prehnané  myšlienky na pravú mieru.

Tým by síce zamedzil ich tláchaniu, ale by ich nepresvedčil, len by snáď učinil zadosť svojmu pocitu ješitnosti, lebo by v ňom poznali vynikajúceho odborníka, ktorému by lichotili, aby zakryli svoje rozpaky.

Často sa dostávame do podobných situácií, kde nejde o službu Pravde, ale len o ukojenie vlastnej ješitnosti.

Všimnime si podstaty väčšiny sporov a debát ktoré toľko zaujímajú myseľ vedeckých a kultúrnych pracovníkov i kritikov. Každému ide o to dokázať, že on má pravdu, a nie jeho protivník. A toto závodenie je veľmi vžitý zvyk, ktorý už tak hlboko prenikol do mäsa a krvi, že celé myslenie, reč i jednanie ľudí je tím prestúpené. Politika, hospodárstvo, umenie, veda, priateľstvo, život rodinný i manželstvá sú otrávení týmto závodením.

Zlatá horúčka

Susanne Schwartzkopff

V horké pouštní krajině kopali dohněda opálení muži a hledali zlato. Z řečiště jediné řeky, která jí protékala, vypírali zlatá zrnka. Kopali a pracovali, až se jim po čele řinul pot. Mnozí z nich měli štěstí a našli větší kusy zlata. Schovali je rychle ve vacích, které s sebou stále nosili. Ve dne v noci se neodloučili od svých pokladů a dokonce i ve snách mysleli na zlato. Každý zde toužil zbohatnout, tak rychle zbohatnout, jak to jen bylo možné. Leckterému vypadla lopata z ruky dříve, než dosáhl cíle. Mnozí klesli předčasně do hrobu, když je někdo zabil v prudké hádce, nebo je skosilo pijáctví, protože pití bylo jejich jedinou zábavou. Řada z nich zemřela na horečnatou nemoc, mnoho jich bylo zabito ze závisti a ziskuchtivosti. A co se pak s nimi stalo?

Sledujte jednoho z nich na cestě, kterou se musel pustit po své smrti, když byl náhle odvolán ze života. Našel velkou hroudu zlata. Když ji spatřil na propíracím sítě, nemohl téměř věřit svým očím. Rychle ji schoval, ohlédl se, zda ho nikdo nepozoroval, a předčasně ukončil práci.

"Nono, Bene, jak to, že dneska končíš tak brzy?" zeptali se ho kamarádi.

Stěží odpověděl. Sledovali ho závistivými pohledy.

"Asi mu přálo štěstí," řekl zrzavý Ir Mike a jeho slova podnítila ostatní muže k větší aktivi-tě. Ještě zarputileji házeli lopatou a kopali, rýžovali a prosívali, ale nikomu z nich se nepodařil podobný nález.

Ben si přivedl koně, a než se ostatní vrátili z práce, byl již na cestě do města. Chtěl svůj poklad dopravit do bezpečí. Dopadlo to však jinak, než si představoval. Na hlavní silnici ho v jedné nepřehledné zatáčce přepadl lupič. Zabil ho, oloupil a jeho mrtvolu odvlekl do křoví, kde ji přikryl větvemi.

Ben se nikdy nevrátil, ale jeho kamarádi se po něm ani dál neptali. Nebylo nic zvláštního, že někdo odešel a už se nevrátil. Lidé se neustále střídali. Jeho místo u zlatonosné řeky zaujal někdo jiný a házel, kopal a pracně se snažil vyrýžovat si z písku trochu zlata.

Ben však žil, nebyl mrtvý. To znamená, jeho tělo již nežilo, z něho život unikl, ale on sám, Ben, žil dál. Jeho tělo mu bylo odňato tak náhle, že byl ještě nějakou dobu jako omámen, až ho uchopila jakási ruka a táhla ho bezohledně s sebou. "Musíš jít se mnou," slyšel drsný hlas a pak už nic necítil, dokud se neprobudil a nerozhlédl se.

Neskoro

Maria Halseband

Energickým pohybem ruky vytáhl profesor zásuvku psacího stolu, sklonil se nad ní a hledal knihu, kterou již dávno pohřešoval. Konečně ji našel. S ní však dostala se mu do rukou malá krabička, kterou maně otevřel. Na psací stůl vypadl stříbrný kříž. Starý pán sebou škubl, když jej uviděl a myslel si rozhořčeně: "Ke všemu zlobení ještě tato vzpomínka." Vzal křížek do ruky a chtěl jej odložit. Cosi ho však nutilo, aby tu lesklou věc podržel v rukou a aniž by chtěl, vynořovaly se vzpomínky.

Byla to tehdy podivná doba, když poznal toho člověka. Jeho žena vrátila se domů plna zážitků a nedala mu pokoj, pokud spisy nepřečetl a při další návštěvě se k ní připojil. Také on cítil se v nitru uchvácen mužem, jehož, vzdor jeho prostotě a skromnosti, obklopovala jakási nedostupná velikost a vznešenost. Dlouho bojoval profesor sám se sebou a když konečně našel cestu na Horu, vstoupil do jeho života mír a štěstí, jako dosud nikdy. Když ho pak jednoho dne došlo zavoláni ke službě Grálu, byla jeho radost veliká.

Brzy však počaly ho zarážet stále hlasitější narážky společnosti, ve které se vyprávělo mnoho dobrodružných pověstí. A proč by on měl ohrožovat své postavení vážného muže a vydávat se směšnosti? Vždyť to půjde i tak. Později ukáže lidem, že patří ke Grálu, ale napřed musí moc Vyslance Božího vzrůst. A proto zůstal profesor zticha a klidně strpěl ve své přítomnosti útoky vůči muži, který mu dal pravé učení Boží.

Pomalu zachycovala se ošklivá slova jiných pevně v jeho duši. Myšlenky na Horu odpuzoval stále dál od sebe a když nastal den, kdy měl obdržet zlatý kříž, tu z nicotných důvodů odmítl. Dopisy přítele z Hory, který nedovedl pochopit jeho stanovisko, ho dráždily. Vhodil stříbrný kříž do zásuvky, odpoutal se ode všeho a brzy náležel k největším posměváčkům. Počala se v něm tiše probouzet nenávist vůči tichému vážnému muži na Hoře. Tato nenávist, vzniklá z nesprávnosti, kterou udělal, byla stále ostřejší.

Profesor hodil s pohrdlivým smíchem malý, stříbrný kříž na stůl. Dosud se přece nestalo nic z toho, co tento "Boží Vyslanec" prorokoval. Těch několik katastrof stalo se daleko venku ve světě a konečně vždycky bylo něco takového. Tíseň doby byla jistě smutná, ale profesora se málo dotýkala. Jeho záležitosti šly skvěle. Také to bylo znamením, že on má pravdu a ne ten muž tam na Hoře. Všechno bylo falešné, i to, co říkal o životě po smrti, co ho tak znepokojovalo, poněvadž životní požitky stavěl nade všecko. Pojednou se profesorovi zdálo, jakoby se vznášel. Kolem něho bylo temno a cítil, že je uchopen mocným větrem, který ho hnal stále kupředu. Byl tísněn postavami, jež na něho narážely a letěly vedle něho. Cítil jejich tvrdá těla, slyšel nářky a bědováni. Veliká síla ho náhle vystrčila z tlačícího se davu a v matném šeru mohl konečně cosi rozeznat.

Proud lidí plynul kolem něho ve veliké tlačenici. Se ztrhaných tváří četl hrůzu a muka. Vyhaslé oči zřely plny úzkosti a všude zaznívaly výkřiky, že se divákovi tajil dech. Bez přestávky pospíchal dav kolem, stále rychleji, jsa přitahován velikou silou, před níž nebylo uniknutí. Tlačily se k obrovské černé nálevce, ve které mizeli se strašlivým bolestným řevem.

"To je rozklad!" pravil hlas, který pronikl divákovi až do kostí. Vzpomínal si, že již jednou četl o nálevce, ve které jdou zavržení lidští duchové vstříc svému rozkladu, po bolestném putování hrůzami temnot. Ve které knize to asi bylo?

Nemohl si vzpomenout, neboť tvrdá ruka uchopila a přenesla ho přes veliké temné pohoří. Daleko před sebou viděl, jak miliony světlých malých jisker vznáší se do výše jako svatojanské mušky.

"Osvobozené duchovní zárodky, které putují zpět," pravil mohutný hlas vedle něho.

Také on byl teď vyzdvižen a nepochopitelnou rychlostí tažen dále. Hluboko pod sebou viděl na okamžik zemi jako malý míč a pak zmizelo všechno v temné modři. Pak viděl se ve vysokém bílém sále krásy, jakou ještě nikdy nespatřil. Uprostřed sálu byl stůl s lesklou mramorovou deskou a na něm ležela veliká zlatá kniha.

"Kniha života," pravil hlas a zněl tak silně, že se mužovi zdálo, že to nesnese.

Tu otevřela neviditelná ruka zlatou knihu a profesor uzřel list, na němž bylo napsáno jeho jméno. Pronikla jím strašlivá bolest, když je přečetl a nevědel proč. V témže okamžiku snášelo se shůry veliké zlaté pisátko a tlustou čárou vyškrtlo jeho jméno. Muž pojednou věděl, že zahodil nejvyšší štěstí, jež mu bylo nebem poskytnuto. Zoufale sáhl ke svému srdci a zhroutil se s výkřikem na podlahu.

Úplně zmaten, rozhlížel se profesor kolem. Což spal? Seděl před svým psacím stolem a hodinky, na které se rychle podíval ukazovaly, že tu mohl sedět jen krátkou chvilku. Namáhavě povstal a jeho tělo bylo jako rozbito. Když vstával, spadlo cosi na koberec. Shýbl se a zvedl malý, stříbrný kříž. Byl celý černý a kalný.

ŠKOLA LOGIKY – ukrižovanie Syna Božieho

Martin Hruštínec

Prišiel Syn Boží na Zem s cieľom nechať sa ukrižovať?

Axiómy:

A1: Ježišove posledné slová na kríži: Otče, odpusť im, lebo nevedia, čo činia!

A2: Odpustenie súvisí s hriechom.

A3: Hriech je priestupok proti Božej Vôli.

Použitie axióm:

Ježišove posledné slová na kríži: Otče, odpusť im, lebo nevedia, čo činia! (A1)

Odpustiť súvisí s hriechom (A2), čo znamená, že ľudia zhrešili proti Bohu (A3).

Z toho vyplýva, že zavraždenie Jeho Syna bolo hriechom a teda proti Otcovej Vôli, to znamená, že nebola táto vražda Jeho Vôľou, nebola chcená. Teda Boh Otec neposlal svojho Syna na Zem s cieľom Jeho zavraždenia.

Záver: Ježiš na Zem neprišiel preto, aby sa nechal zavraždiť. Bol to priestupok ľudstva proti Vôli Jeho Otca.

Mohlo ukrižovanie Syna Božieho vziať hriechy z iných ľudí?

Axiómy:

A1: Ježiš Syn Boží hovoril Pravdu.

A2: Ježiš povedal: „Čo zaseješ, to zožneš“. „Neodídeš odtiaľto, pokiaľ nezaplatíš do posledného haliera“.

A3: V desatore stojí „Nezabiješ“.

A4: Porušenie desatora je priestupok voči Božej Vôli.

Použitie axióm:

Z A3 vyplýva, že vraždiť sa nesmie, lebo  (A4) je to priestupok proti Božej Vôli. Z A2 vyplýva, že kto vraždí zožne vraždu a musí ju odčiniť do posledného haliera, a toto je pravda (A1).

Záver: Ukrižovaný Syn Boží nemohol vziať na seba hriechy iných ľudí, práve naopak, ľudia si na seba týmto činom naložili ďalšie.

Akékoľvek axiómy, vždy vedú k Pravde a navzájom sa dopĺňajú. V tomto prípade boli použité náboženskými obcami uznávané axiómy. Tieto ako základné pojmy existujú napr. v zmysle autority, kedy Ježiš a desatoro je vyššou autoritou ako výrok náboženskej obce. Výroky náboženských obcí (napr. koncilov) teda nemožno použiť ako axiómu ale sú len predmetom dokazovania. Pokiaľ by bol výrok náboženskej (ale aj inej) skupiny správny tak axiómy ho potvrdia. Pokiaľ je výrok nesprávny tak axiómy ho nepotvrdia.

Fantómy

Maria Halseband

"Úplněk! Je slavnost!" zaznívalo to z temné masy, která se krčila na stupních velikého schodiště ve vnitřním nádvoří dóžecího paláce. V měsíčním svitu, který ozařoval sloupoví chodeb, bylo vidět na různých místech ležet na podlaze černé shluky, které se zvolna pohybovaly. Chraptivé zvuky, divoké kletby a žhavé úpění přerušovaly šepot příboje, který v pravidelných vlnách narážel na zdi paláce. Z Piazetty nesly se sem tlumené zvuky hudby a zpěv.

Tiché, mramorové nádvoří zvolna oživovalo. Se všech stran to sem šlo, lezlo, hopkalo a plazilo se. Schodiště a chodby byly plny podivných postav. Všechna tato havěť uvolňovala se od sloupů a zdí a směřovala k veliké soudní síni nádherného paláce. Byla tu i skleněná chodba vedoucí k mostu vzdechů pod nímž šuměla temná voda.

Neslyšně rozevřela se veliká brána státního vězení a po městě plížily se černé, zahalené postavy. Došly do sálu a zůstaly vzadu seskupeny, zatím co ostatní postavily se proti ním.

Jakási postava oddělila se z davu a zaujala vysokou soudcovskou stolici v dóžecím paláci.

Venku byla překrásná noc. Laguny se leskly a několik černých gondol, které ještě oživovaly vodu klouzaly jako tekuté stříbro. V osamělé kráse stála Maria della Salute.