Prazákony stvorenia

Susanne Schwartzkopff

Nemá tu byt reč o desiatich prikázaniach, ktoré kedysi Mojžiš prijal od Boha na hore Sinaj, ale o veľkých prazákonoch stvorenia, ktoré ako nervové vlákna prestupujú celým stvorením, hýbu ním, udržujú ho a v nikdy nekončiacej premene ho rozkladajú a znovu formujú.

V týchto večných prazákonoch je obsiahnuté všetko: vesmír, človek, každý tvor. Sú veľkými strážcami poriadku, ktorí dbajú na to, aby sa vždy pravidelne za sebou uskutočňovala zmena vzniku, zániku a znovuvytvárania. Bez nich by sa muselo všetko rozpadnúť. Udržujú všetko pohromade, harmonicky radia a nechávajú všetko sa rozvíjal do kvetu a ku zrelým plodom.

Človek hovorí o "zákonoch prírody" a má v tom čiastočne pravdu. Prazákony stvorenia sú votkané do toho, čo nazývame "prírodou", lenže pritom obsahujú v sebe aj všetok duchovný život v stvorení. Tie isté zákony, ktoré vytvorili a udržujú prírodu, vytvorili a udržujú aj duchovný život. V tejto skutočnosti sa prejavuje veľkolepá jednotnosť, ktorá preniká celým stvorením. Len účinky zákonov formy, ktoré vytvoria, sú rôzne a to podľa druhu tej časti stvorenia, v ktorej pôsobia.

Všade v stvorení nachádzame trojicu. Počnúc nad všetkým stojacou Trojjedinostou Božou - Boh Otec, Boh Syn a Boh Duch Svätý, až dolu k "trojzvuku" v našej hudbe. Stačí sa iba raz pozrieť na svoj vlastný život a na prírodu, ktorá nás obklopuje, aby sme všade opäť našli trojicu. Ako prvá trojica je tu hneď narodenie, žitie a smrť, alebo inak povedané - vznik, vývoj a zánik, alebo kvitnutie, dozrievanie a odumieranie. Rastlina má semeno, steblo a plod. Telo sa skladá z hlavy, trupu a končatín. Rodina z muža, ženy a dieťaťa.

Neznáme zo života syna Božieho Ježiša

Poutník na Boží cestě

Krásný letní den chýlil se ku konci. Sluneční paprsky dopadaly šikmo na lesknoucí se zrcadlo jezera a zlatilo všechno kolem dokola. Po silnici ubíral se poutník, ponořen v hlubokých myšlenkách. V pravici měl dlouhou hůl, levá ruka visela volně dolů. Všechny jeho pohyby byly nenucené a ušlechtilé. Jeho kroky nezanechávaly v prachu silnice téměř ani stopy. Stádo ovcí běželo po silnici proti němu. Dva statní psi, štěkající pobíhali kolem veselo. Pastýř šel unaven opodál za nimi.

Poutník pozvedl hlavu, pak ustoupil stranou, ponechávaje tak zvířatům volnou cestu. Radostně spočinul na nich jeho zrak. Bylo to, jakoby i ona vyciťovala onu dobrotu, neboť jedna ovce přes druhou spěchala do jeho blízkosti a tlačila se k němu. Několik jehňátek zůstalo u něho, jakoby očekávala, že se jim dostane zvláštního pohlazení a pozornosti. Svou krásnou formovanou rukou pohladil lehce jejich huňaté hlavy a nejmenší z malých pozvedl na své ruce.

Pastýř přistoupil blíže, pozdravil poutníka a zvědavě si ho prohlížel.

"Cizinče, máš tak rád zvířata?" tázal se udiveně. "Moje ovce jsou jinak velmi plaché. Jsi snad také pastýřem?"

"Snad jim také jednou budu," usmál se tázající a postavil zvířátko opatrně na zem.

Teprve nyní si pastýř všiml, jak mlád jest poutník. Z dálky ho považoval za staršího, zralého muže. Měl podlouhý obličej, pravidelných a překrásných, ušlechtilých tahů. Ač vlasy i vousy byly pěstovány, přece vypadaly, jakoby se jich nůžky již dávno nedotkly. Snad složil poutník nějaký slib.

"Jak se jmenuje ono městečko na jezeře?" tázal se mladý muž.

"Tiberias."

Poutník vlídně poděkoval a rozloučil se a již kráčel statně jako dosud, směrem k obci. U jezera se hrály děti. Nezvedly téměř zraků, když poutník kráčel kolem nich. Byly zvyklé cizincům. Muž zůstal státi u jedné skupinky a pozoroval dětskou hru, aniž by se děti nějak vyrušily. Chlapci udělali si v písku malé, ploché jamky, a snažili se načerpati do nich vodu.

"Půjč mi svoji hůl," oslovil náhle jeden z chlapců muže. "Chci udělati stružku k jezeru."

MUDr. Ivan Rusnák CSc - Môj život - cesta, na ktorej mi choroby pomáhajú nestratiť smer

https://www.youtube.com/watch?v=wpxPumOv5d0&feature=youtu.be

Mohamed

ŽIVOT A PŮSOBENÍ PŘIPRAVOVATELE CESTY V ARÁBII

V Abd-ru-shinově blízkosti přijal člověk obdařený mimořádnými schopnostmi, který k tomu byl povolán.

  

PŘEDMLUVA NAKLADATELSTVÍ

Tato kniha je součástí knižní řady »Zaváté doby se probouzejí«, která informuje, jak se lidstvu během jeho dějinného vývoje dostávalo bezpro­středních pomocí ze Světla a jak z něho bylo duchovně vedeno.

Ze seznamu všech svazků uvedeného na konci knihy vyplývá, které vý­znamné historické osobnosti se podílely na tomto rozsáhlém koloběhu dění.

Knihy vznikly ve 30. letech dvacátého století pozoruhodným způsobem. Jejich obsah byl duchovně přijat, nebyl vymyšlen. Ve stvoření se totiž nic neztrácí, ale všechno živé dění zůstává nesmazatelně zachováno. Schop­ností přijmout a zaznamenat obsah jednotlivých spisů byli obdařeni povo­laní lidé žijící v blízkosti Abd-ru-shina, autora Poselství Grálu »Ve světle Pravdy«. Z toho důvodu neuvádíme ani jejich jména.

Spisovatelé sledovali vždy zcela určité vývojové linie událostí. Protože každý z nich si všímal linie jiného druhu, je někdy určitá událost vylíčena z různých zorných úhlů.

Nezaujatý čtenář může sám v sobě prožít, že obsah knih odpovídá sku­tečnosti. Vyciťuje, že autory při jejich tvorbě nevedla fantazie, ale skutečné dění, které procitlo z tajuplného mlčení. S úžasem, možná i hluboce pohnut pozoruje, jak se zvedají závoje zakrývající velikou, významnou minulost. Získává tak široký duchovní přehled a dospívá k poznání souvislostí od minulosti až po dnešní dobu.

Děje popisované v jednotlivých svazcích se odehrávaly na zemi i mimo ni. Jejich výklad podává z hlediska zákonů stvoření logicky a bez mezer Abd-ru-shinovo dílo »Ve světle Pravdy«.

Abd-ru-shin čtenářům rovněž připomněl:

»Ve všech knihách, které smíte poznat a které vám podávají zprávy ze zavátých dob, je vám zřetelně a jasně ukázáno, jak mají lidé žít a jak musí jednat, aby měli úspěch.

Účelem toho, že vám to všechno smí být dáno, není pouze obohatit vaše vědění, ale ukázat vašemu duchu opět cesty, po kterých musí jít, aby po­stupně dospěl k poznání.

Na prožití jiných lidí je vám ukázáno, co vám Poselství zvěstuje a co od vás požaduje.«

V knižní řadě jsou zastoupeny osobnosti pocházející z mnoha různých oblastí. I to lze snadno pochopit.

Poznáme-li totiž učení všech těchto mudrců - počínaje Hjalfdarem (kniha Efesus) až po Krišnu, Zoroastra, Lao-c’a, Buddhu, Mohameda a ještě mno­ho jiných - v podobě, jakou jim kdysi dali, zřetelně vidíme, že pozemské lidstvo bylo duchovně vedeno ze Světla jednotným způsobem.

Abd-ru-shin o tom ve svém odkazu píše:

»Kdyby lidé po tisíciletí nejednali vždy tak, jak jednají ještě dnes, kdyby všechno, čeho se jim dostalo ku pomoci, stále znovu nepřekrucovali, aby to přizpůsobili svým lidským názorům a pozemským přáním, bylo by nyní zde na zemi jen jedno jednotné učení, vycházející z vůle Boží. Neexisto­valo by tolik různých vyznání.

Všechna učení, která dosud přišla na zemi, by společně tvořila jen jediný stupeň k podstavci, na němž má spočinout Pravda, jak to bylo v mnoha zaslíbeních lidem často zvěstováno.

Nebyly by rozdíly ve výkladech a tím méně v učeních samých!

Neboť všechna učení byla kdysi Bohem chtěna, byla přesně přizpůsobe­na jednotlivým národům a zemím a zformována zcela podle jejich tehdejší duchovní zralosti a vnímavosti.

Všechna učení původně vedla ve zcela přímém směru k Pravdě, kterou nacházíte v Poselství.

...Ti, kdo jednotlivá učení přinesli, byli připravovateli cesty pro samotné Slovo Pravdy.«

Kassandra

Dlouhý čas uplynul  od té doby, kdy Parsifal  a Irmingard žili na zemi jako  Abd-ru-shin a Nahome.  Tato událost vnesla  do mnohých lidských  duší paprsky  Světla a  čistoty, které  v nich zůstaly. Rozšiřovaly se  dál v tam,  kde našli vhodnou  půdu. Taková místa zářila v hmotnosti jako ojedinělé světlé body, zatímco vyšší říše a úrovně podobaly  se jemným filtrům, které  bez překážek nechaly pronikat proudy sil.

Mimo  vysokého duchovního  bylo  ješťě  i všechno  bytostné ještě prožhaveno.  To byla  doba, ve  které všichni  bytostní pomocníci mohli  radostně  působit  ve  hrubé  hmotnosti,  protože  je lidé poznávali a  šli za nimi.  Na mnohých místech  Země proudil čistý život a bytostní zjevně, všem lidem viditelně pomáhali.

Tak se  dostalo tehdejším lidem vědění  o bytostných pomocnících, které  oni považovali  mylně za  bohy, protože  je poznávali jako jiného druhu. Viděli, že žijí čistě podle vůle Boží a uznávali je proto jako mocnější.

Ve  stejnoměrně rytmických  kruzích kroužila  Země, jako  ostatní hvězdná tělesa kolem své dárkyně  světla a matky zářícího slunce. Vyhlížela ještě jako malá a svěží, ačkoliv měla za sebou lidskými smysly  nepochopitelné,  nepopsané  a  nevyzkoumané  dlouhé  doby vývoje. Kolem Země se valily jemné obláčky opálového třpytu. Tam, kde čistší  lidští duchové zakotvili na  Zemi svatou sílu Světla, takové  místo  bytostní  označovali  rozžhavením jasných světlých tonů.  Třpytné,   světlé  proudy  čistoty   byly  takovými  místy přitahovány  jako silným  magnetem. Bytostní  pomocníci je nesli, zpracovávali a předávali do hmotnosti.  A tak se tkaly po staletí světelné  sítě dále  kolem země  a mohli  tak dávat  nová a  nová spojení   s  Boží   silou.  Kde   však  se   leskly  temné  barvy opaluzujícího kruhu, tam byla taková  místa na Zemi, v nichž lidé obětovali  nadvládě  rozumu.  Tam   orgie  zatlačily  svaté  Boží slavnosti a zlé činy lidí  vydechovaly temné výpary. Tam se nikdy také nesklonil paprsek Světla. Mrtvý byl lesk žhavého opálu.

Tak to bylo  nad Babylonem, nad Egyptem a  nad mnoha ostrovy Malé Asie,  kde  všude  zašly  doby  čistého  lidského chtění. Z kdysi mocného vzrůstu  zralých národů nastal  tam zánik, z  nějž čišela záhuba a zkáza.

Jasně však  třpytila se nad  dalekou modří moře,  plující tkanivo jemné  hrubohmotnosti, proniknuté  čistě bytostnými silami.Slunce se zrcadlilo ve vlnách, které bez ustání vydávaly hučící šum jako vzdálené znění varhan ke cti a slávě Boží.

Jásající  Neredi  probíhali  tímto  hlučícím  světlem,  sahali do světlých  tkaniv  a  podávali  ruce  vzdušným  bytostem.  Světlé, křivolaké  cesty,  ostrovy  a  zálivy  v  dálkách se leskly tímže třpytným světlem.

Čistě  a  skromně,  prostě  a  mocně  ve své přirozené netečnosti třpytilo se pobřeží Řecka za mořem. Daleký břeh Olympu vznášel se k temně modrému nebi a kolem něj se sbíhaly drsné krásy země jako stáda kolem pastýře.

Nad  zemí Řeků,  nad mořem  a nad  protilehlým pobřežím Malé Asie bylo  možno pozorovat  zvláštní pohyb.

Mladosť Kassandrina

Nad trójským pobřežím klenula se temně modrá obloha. Vzadu na obzoru vyhupoval se bílý načechraný obláček, který zvolna plul po obloze, jako by se nemohl probrati ze slastného, nekonečného vnitřního blaha.

Mořský příboj narážel v pravidelných obdobích na úskalí a útesy, vybíhající z břehu do moře. Tu a tam se přes ně převalil hřeben vlny, omývaje ostré hroty útesů a rozstřikuje se v tisíce bělostných, zpěněných krůpějí, zanechávaje po sobě mezi skulinami lastury a škeble.

Šumění vln a stříkání pěny jako by jen doplňovaly melodický zpěv, který se vítězně nesl do dálky. Na jednom z četných útesů sedělo malé, sotva čtyřleté děvčátko a zpívalo. Dětská píseň tryskala z hlubin duše a nesla se jásavě vzhůru, prostá a neumělá píseň pro nikoho. Maličká tu zpívala své vlastní myšlenky, vyjadřovala je v tónech, pro ni tím nejpřirozenějším způsobem.

"Obláčku tam nahoře," zpívala, "jak jsi běloučký, jako nadýchnutý. Copak asi vidíš tady dole mezi lidmi z té tvé výše? Přijď blíž a vezmi mne se sebou! Kassandra by chtěla letět také tak daleko, tak vysoko a podívati se dolů na celou Tróju."

Najednou zpěv utichl a ozval se smích. To dívenka se rozesmála, až se ohýbala.

"Aj, to by bylo žertovné," zvolala nadšeně, "kdybych se tak mohla podívat shůry na maminku. Jistojistě bych nechala trochu sprchnout, aby se maminka musela dívat nahoru. A protože by mne neviděla, nemohla by také říci: "Kassandro, nechej toho."

Maličká se znovu bujně rozesmála.

Nahome

Země krouží a pohybem žene kupředu všechno, co skrývá a nese. V letu se vynořuje Egypt.

K zemi se přiblížilo veliké dění a sneslo se nad Egyptem, žehna­jíc tichému, šumícímu háji Isis.

Šumící vody Nilu omývaly bohaté zahrady, které byly v plném kvě­tu. Zlaté sluneční světlo tkalo ve větvích.

Hejna ibisů přilétala a shromažďovala se v rákosí, jako by ptáci chtěli být přítomní v hodině velkého dění.

Akáty obalené květy jemně šuměly. Nad žlutobíle se třpytící svatyní Isidinou čněly vysoko jako sloupy.

U břehu se kolébal knížecí člun u příkře stoupajícího schodiště, jež vedlo k chrámovým terasám. Ze setmělých vysokých síní vanul chlad až dolů, do sluncem prohřátého vzduchu na řece.

V člunu seděly nubijské služebnice s klidnou, lhostejnou snivos­tí, tak vlastní ženám horkých zemí. Vždy mají dost času, neboť zde ne­mají mnoho práce. Bohatá příroda je živí a udržuje je. Proto jsou stále v nebezpečí, že duchovně usnou. Teď už také zapomněly, že zde mají před chrámem bdít. Myslely na pozemské radosti.

Tyto služebnice již ani nevěděly, nač tu před chrámem čekají. Život v nich neproudil. Zůstaly uzavřené duchovnímu životu. Myslely na opojení pozemskými radostmi, jež jedině ještě dovedly přivést je­jich krev do pohybu. Myslely na parádu a šperky, na to, jak by jejich krása zvítězila nad nějakým tím bezvýznamným mužským srdcem. Nepohnu­la se v nich žádná jiskra duchovního života.

Když jim mladý, bíle oděný kněz dával zpod chrámových sloupů znamení k odjezdu, spustily zlatá vesla do vody a odjely s člunem proti proudu Nilu.

Zvolna se vzdaloval zlatý kněžnin člun. Obě jeho strany byly na okrajích obložené vzácnými hedvábnými koberci. Na přídi se leskl zla­tý obraz Isis.

Tiše snil ostrov a zapadající slunce kouzlilo růžová světla nad kupolemi květů.

Pod sloupy předsíně stála uprostřed vysoká postava bohatě a vybraně ozdobené ženy. Byla pohroužena v hluboké přemýšlení.

Ján Krstiteľ

Tíživé dusno parného letního odpoledne lehlo na pásmo hor, jehož hřebeny a strmé srázy se odrážely od čisté, bezmračné klenby nebe. Asi v poloviční výši se rozkládalo městečko, jehož neupravené křivolaké uličky, které je protínaly, sloužily za pobyt zvířatům i lidem. Nizoučké domky vrhaly jen zcela nepatrný stín.

Jednou z těchto nerovných uliček kráčel starší muž, zabrán do hlubokého přemítání. Jeho šat prozrazoval, že je to rabbi. Cílem jeho cesty byl chrám, byla to jedna z nejvzhlednějších budov této zmateniny. Dlouhý šedobílý sporý vous spadal až na mužova prsa a zpod šátku na hlavě draly se ven chomáčky řídkých vlasů.

Muž byl nápadně hubený. Ačkoliv se mu úpravný šat plandal kolem těla, nepůsobil dojmem vetchého starce, neboť jeho krok byl svižný a postava vzpřímená.

Uprostřed ulice skotačili chlapci. Jeden z větších hochů neobratně vrazil do malého dítěte, které pozbyvše rovnováhu, kutálelo se po svahu dolů.

Ačkoliv byl muž zamyšlen, prudký výkřik dítěte upoutal jeho pozornost. Rychle přiskočil a vkročil dítěti do cesty. Potom se shýbl, pomohl chlapci na nožičky a prohlédl ho, zdali si vzlykající hošík neublížil. To vše činil bez řeči, ale z jeho bytosti sálalo tolik dobroty, že dítě přestalo plakat a nechalo se ochotně prohlédnout a očistit. Druhé děti zůstaly stát opodál. To byl přece kněz z chrámu, ten učený a zbožný muž!

Hošík se zatím uklidnil a kněz chystal se jít dál. „Pán s vámi!“ zavolal na hochy, „a podruhé buďte opatrnější!“ Tiché zabručení, sliby a děkovná slova zalétaly za odcházejícím, jehož myšlenky zabočily opět jiným směrem.

„Ó, můj Bože,“ zamyslil se, „jaký drahocenný skvost je takové dítě! V čem spočívá naše vina, že jsi odepřel Alžbětě a mně syna? Lidé si úkradkem mezi sebou šeptají a ukazují na nás – Hle, bezdětný kněz Boží! Jakého hříchu se asi dopustil, že Hospodin trestá jeho i jeho manželku neplodností?! Hospodine, Pane, musím a chci to snésti, že jsi mi odepřel útěchy mého stáří, dej mi však, prosím, znamení, že se na mne nehněváš!“

Za této samomluvy dospěl muž k bráně malého, ale dobře udržovaného chrámu, kde všechno promlouvalo o oddanosti, s jakou Zachariáš, kněz, spravoval svůj úřad.

Nebyli to ovšem bohatí lidé, kteří se tu v klínu hor usídlili, ale přesto v jejich chrámu nechyběly ani vonná vykuřovadla ani obětní dary.

Kněz se převlékl a přistoupil k obětnímu oltáři. Zatím co vykonával předepsané úkony a obec věřících se venku modlila, přistoupila k němu veliká, světlá  postava, jíž se nesmírně polekal.

Anděl Páně ho však oslovil:

„Neboj se Zachariáši, Hospodin vyslyšel Tvoji modlitbu! Nehněvá se na Tebe a na znamení toho byl jsem poslán k Tobě.“

Ruce Zachariášovy se chvěly, jen s námahou se přinutil k vykonávání svého úřadu. Anděl však mluvil dále:

„ Tvá žena Ti daruje syna, jehož nazvete Jan. Veliký bude on v síle Hospodinově, veliký jako Eliáš. Bude učiti lidi a zbloudilé obraceti k Bohu. Bude připravovatelem cesty Toho, který přichází a požehnání bude s ním!“

Detstvo Ježišovo

Ustudny bylo živo. Ženy a dívky plnily své hliněné džbány. Byly nuceny čekat jedna na druhou. Často se tu ozýval veselý hovor i mnohé škádlení.

Ženy nebývaly vždy tak svorné jako dnes. Jejich řeči se týkali "nově příchozí" dvojice, která se usídlila v místě teprve nedávno. Muž vykonával každou práci, která se mu naskytla. Nezdálo se, že by byli majetní, ačkoliv žena byla oděna šatem z dobrých látek, téměř vznešeně.

"Jsou to Židé, můžete mi věřit", řekla starší žena, která stála vedle ostatních se džbánem již naplněným. Nemohla se rozloučit, pokud nesdělila své noviny. "Že by však ona žena byla manželkou mužovou, není pravděpodobné."

"Proč by jí neměla být?" tázalo se malé, všetečné děvče.

"Je příliš mladou pro tak starého muže", dostalo se jí odpovědi.

Ženy byly příliš zabrány do své rozmluvy, než aby byly odmítly zvědavost mládí.

"Přesto se domnívám, že jsou to manželé!" ozvala se žena nejstaršího z vesnice. "Jak pečlivě muž se ženou zachází a jak láskyplně se snaží opatřit jí každé pohodlí. A dítě je nejlíbeznější, jaké jsem kdy spatřila!" zvolala nadšeně. "Pozorovali jste jej již, když spalo? Nevyhlíží-li jako by pocházelo přímo od bohů?"

"Mně se líbí ještě lépe za bdění. Tu je možno spatřit jeho tmavomodré zářící oči. Něco krásnějšího jsem dosud nikdy neviděla." mínila jiná žena.

Dítě, o němž mluvily, byl chlapec asi šest měsíců starý, ležel dobře opatrován u nohou své matky v řídce pleteném koši. Jeho malé údy byly překrásně souměrné. Husté, světlé kadeře zdobily hlavičku jako jasnou září. Rovný nosík se zdál odporovat výpovědi, že by dítě bylo Židem.

Matka šila a pohlédla od své práce na svého jásajícího chlapce. Úsměv rozjasnil krásné, vážné tahy její tváře.

Její husté, černé vlasy byly spleteny ve dva silné copy, jež visely přes ramena, rámujíc úzký, bledý obličej. Úzké a téměř chorobně bledé byly též pilné ruce, které byly neustále v pohybu. Žena odložila nyní svou práci stranou a pozvedla chlapce na paži a šla s ním přede dveře malého domku, který sestával ze dvou místností.

Stále ještě štěbetajíc, vracely se nosičky vody od studně. Ta neb ona se zastavila u Marie, jak se jmenovala mladá paní, aby jí řekla přívětivé slovo o jejím chlapečkovi, který se všem líbil.

"Víš-li Maria", pravila jedna mladá žena, "co jsem řekla včera svému muži? Že tvé dítě jest zvláštního druhu. Když se na ně podíváme, přejde všechen smutek. Hleď, měla jsem dnes obavy, ježto naše koza onemocněla. Avšak od chvíle, kdy se na mne usmál tvůj chlapec, jeví se mi mé starosti nepatrnými. Jak se vlastně jmenuje?"

"Nazvali jsme ho Ježíš", sdělila Maria, které chvála ostatních vehnala do tváře náhlou červeň.

Finančná kríza – čo si musíme neodkladne uvedomiť 7.časť

Martin Hruštínec

Úroky

V predchádzajúcich častiach sme si vysvetlili, že peniaze nie sú hodnotou ale prostriedkom na výmenu hodnôt, teda tovarov a služieb.

Peniaze sú ako krv v ľudskom organizme, musí ním správne prúdiť, ani príliš rýchlo ani pomaly. Ak jej vytečie veľa, človek zomiera. Tak je to aj s ekonomikou, ak peniaze odtekajú z organizmu štátu ten krváca a nastávajú problémy.

V súčasnosti čelíme hospodárskej kríze, ktorá sa prejavuje nedostatkom peňazí. Z médií a od politikov neustále počúvame o slabom štátnom rozpočte, o chýbajúcich peniazoch. A pospolitý ľud sa taktiež sťažuje na slabé mzdy, a málo peňazí. Áno, je to tak, v spoločnosti chýbajú peniaze, avšak všimnime si, že hodnôt je vďaka technológiám viac ako po minulé časy. Je viditeľným faktom, že tovarov a služieb je požehnane mnoho avšak prostriedkov (peňazí), ktorými si tieto hodnoty vymieňame je málo. Pričom tento peniaz je len papierik alebo kovová minca, ktorú môžeme veľmi ľahko vyrobiť. Tak kde je potom problém?

Ak chceme vyriešiť finančnú krízu musíme zabezpečiť dostatok peňazí, keďže tie chýbajú. Ale ako? V skutočnosti je peňazí vyrobených obrovské množstvo, avšak vo veľkom počte odtekajú mimo republiku, mimo naše peňaženky. V predchádzajúcich častiach seriálu sme si ukázali, akými rôznymi spôsobmi k tomu dochádza.

V tejto časti sa zameriame na ďalší odtok a to úroky.