Mladosť Kassandrina

Nad trójským pobřežím klenula se temně modrá obloha. Vzadu na obzoru vyhupoval se bílý načechraný obláček, který zvolna plul po obloze, jako by se nemohl probrati ze slastného, nekonečného vnitřního blaha.

Mořský příboj narážel v pravidelných obdobích na úskalí a útesy, vybíhající z břehu do moře. Tu a tam se přes ně převalil hřeben vlny, omývaje ostré hroty útesů a rozstřikuje se v tisíce bělostných, zpěněných krůpějí, zanechávaje po sobě mezi skulinami lastury a škeble.

Šumění vln a stříkání pěny jako by jen doplňovaly melodický zpěv, který se vítězně nesl do dálky. Na jednom z četných útesů sedělo malé, sotva čtyřleté děvčátko a zpívalo. Dětská píseň tryskala z hlubin duše a nesla se jásavě vzhůru, prostá a neumělá píseň pro nikoho. Maličká tu zpívala své vlastní myšlenky, vyjadřovala je v tónech, pro ni tím nejpřirozenějším způsobem.

"Obláčku tam nahoře," zpívala, "jak jsi běloučký, jako nadýchnutý. Copak asi vidíš tady dole mezi lidmi z té tvé výše? Přijď blíž a vezmi mne se sebou! Kassandra by chtěla letět také tak daleko, tak vysoko a podívati se dolů na celou Tróju."

Najednou zpěv utichl a ozval se smích. To dívenka se rozesmála, až se ohýbala.

"Aj, to by bylo žertovné," zvolala nadšeně, "kdybych se tak mohla podívat shůry na maminku. Jistojistě bych nechala trochu sprchnout, aby se maminka musela dívat nahoru. A protože by mne neviděla, nemohla by také říci: "Kassandro, nechej toho."

Maličká se znovu bujně rozesmála.

Nahome

Země krouží a pohybem žene kupředu všechno, co skrývá a nese. V letu se vynořuje Egypt.

K zemi se přiblížilo veliké dění a sneslo se nad Egyptem, žehna­jíc tichému, šumícímu háji Isis.

Šumící vody Nilu omývaly bohaté zahrady, které byly v plném kvě­tu. Zlaté sluneční světlo tkalo ve větvích.

Hejna ibisů přilétala a shromažďovala se v rákosí, jako by ptáci chtěli být přítomní v hodině velkého dění.

Akáty obalené květy jemně šuměly. Nad žlutobíle se třpytící svatyní Isidinou čněly vysoko jako sloupy.

U břehu se kolébal knížecí člun u příkře stoupajícího schodiště, jež vedlo k chrámovým terasám. Ze setmělých vysokých síní vanul chlad až dolů, do sluncem prohřátého vzduchu na řece.

V člunu seděly nubijské služebnice s klidnou, lhostejnou snivos­tí, tak vlastní ženám horkých zemí. Vždy mají dost času, neboť zde ne­mají mnoho práce. Bohatá příroda je živí a udržuje je. Proto jsou stále v nebezpečí, že duchovně usnou. Teď už také zapomněly, že zde mají před chrámem bdít. Myslely na pozemské radosti.

Tyto služebnice již ani nevěděly, nač tu před chrámem čekají. Život v nich neproudil. Zůstaly uzavřené duchovnímu životu. Myslely na opojení pozemskými radostmi, jež jedině ještě dovedly přivést je­jich krev do pohybu. Myslely na parádu a šperky, na to, jak by jejich krása zvítězila nad nějakým tím bezvýznamným mužským srdcem. Nepohnu­la se v nich žádná jiskra duchovního života.

Když jim mladý, bíle oděný kněz dával zpod chrámových sloupů znamení k odjezdu, spustily zlatá vesla do vody a odjely s člunem proti proudu Nilu.

Zvolna se vzdaloval zlatý kněžnin člun. Obě jeho strany byly na okrajích obložené vzácnými hedvábnými koberci. Na přídi se leskl zla­tý obraz Isis.

Tiše snil ostrov a zapadající slunce kouzlilo růžová světla nad kupolemi květů.

Pod sloupy předsíně stála uprostřed vysoká postava bohatě a vybraně ozdobené ženy. Byla pohroužena v hluboké přemýšlení.

Ján Krstiteľ

Tíživé dusno parného letního odpoledne lehlo na pásmo hor, jehož hřebeny a strmé srázy se odrážely od čisté, bezmračné klenby nebe. Asi v poloviční výši se rozkládalo městečko, jehož neupravené křivolaké uličky, které je protínaly, sloužily za pobyt zvířatům i lidem. Nizoučké domky vrhaly jen zcela nepatrný stín.

Jednou z těchto nerovných uliček kráčel starší muž, zabrán do hlubokého přemítání. Jeho šat prozrazoval, že je to rabbi. Cílem jeho cesty byl chrám, byla to jedna z nejvzhlednějších budov této zmateniny. Dlouhý šedobílý sporý vous spadal až na mužova prsa a zpod šátku na hlavě draly se ven chomáčky řídkých vlasů.

Muž byl nápadně hubený. Ačkoliv se mu úpravný šat plandal kolem těla, nepůsobil dojmem vetchého starce, neboť jeho krok byl svižný a postava vzpřímená.

Uprostřed ulice skotačili chlapci. Jeden z větších hochů neobratně vrazil do malého dítěte, které pozbyvše rovnováhu, kutálelo se po svahu dolů.

Ačkoliv byl muž zamyšlen, prudký výkřik dítěte upoutal jeho pozornost. Rychle přiskočil a vkročil dítěti do cesty. Potom se shýbl, pomohl chlapci na nožičky a prohlédl ho, zdali si vzlykající hošík neublížil. To vše činil bez řeči, ale z jeho bytosti sálalo tolik dobroty, že dítě přestalo plakat a nechalo se ochotně prohlédnout a očistit. Druhé děti zůstaly stát opodál. To byl přece kněz z chrámu, ten učený a zbožný muž!

Hošík se zatím uklidnil a kněz chystal se jít dál. „Pán s vámi!“ zavolal na hochy, „a podruhé buďte opatrnější!“ Tiché zabručení, sliby a děkovná slova zalétaly za odcházejícím, jehož myšlenky zabočily opět jiným směrem.

„Ó, můj Bože,“ zamyslil se, „jaký drahocenný skvost je takové dítě! V čem spočívá naše vina, že jsi odepřel Alžbětě a mně syna? Lidé si úkradkem mezi sebou šeptají a ukazují na nás – Hle, bezdětný kněz Boží! Jakého hříchu se asi dopustil, že Hospodin trestá jeho i jeho manželku neplodností?! Hospodine, Pane, musím a chci to snésti, že jsi mi odepřel útěchy mého stáří, dej mi však, prosím, znamení, že se na mne nehněváš!“

Za této samomluvy dospěl muž k bráně malého, ale dobře udržovaného chrámu, kde všechno promlouvalo o oddanosti, s jakou Zachariáš, kněz, spravoval svůj úřad.

Nebyli to ovšem bohatí lidé, kteří se tu v klínu hor usídlili, ale přesto v jejich chrámu nechyběly ani vonná vykuřovadla ani obětní dary.

Kněz se převlékl a přistoupil k obětnímu oltáři. Zatím co vykonával předepsané úkony a obec věřících se venku modlila, přistoupila k němu veliká, světlá  postava, jíž se nesmírně polekal.

Anděl Páně ho však oslovil:

„Neboj se Zachariáši, Hospodin vyslyšel Tvoji modlitbu! Nehněvá se na Tebe a na znamení toho byl jsem poslán k Tobě.“

Ruce Zachariášovy se chvěly, jen s námahou se přinutil k vykonávání svého úřadu. Anděl však mluvil dále:

„ Tvá žena Ti daruje syna, jehož nazvete Jan. Veliký bude on v síle Hospodinově, veliký jako Eliáš. Bude učiti lidi a zbloudilé obraceti k Bohu. Bude připravovatelem cesty Toho, který přichází a požehnání bude s ním!“

Detstvo Ježišovo

Ustudny bylo živo. Ženy a dívky plnily své hliněné džbány. Byly nuceny čekat jedna na druhou. Často se tu ozýval veselý hovor i mnohé škádlení.

Ženy nebývaly vždy tak svorné jako dnes. Jejich řeči se týkali "nově příchozí" dvojice, která se usídlila v místě teprve nedávno. Muž vykonával každou práci, která se mu naskytla. Nezdálo se, že by byli majetní, ačkoliv žena byla oděna šatem z dobrých látek, téměř vznešeně.

"Jsou to Židé, můžete mi věřit", řekla starší žena, která stála vedle ostatních se džbánem již naplněným. Nemohla se rozloučit, pokud nesdělila své noviny. "Že by však ona žena byla manželkou mužovou, není pravděpodobné."

"Proč by jí neměla být?" tázalo se malé, všetečné děvče.

"Je příliš mladou pro tak starého muže", dostalo se jí odpovědi.

Ženy byly příliš zabrány do své rozmluvy, než aby byly odmítly zvědavost mládí.

"Přesto se domnívám, že jsou to manželé!" ozvala se žena nejstaršího z vesnice. "Jak pečlivě muž se ženou zachází a jak láskyplně se snaží opatřit jí každé pohodlí. A dítě je nejlíbeznější, jaké jsem kdy spatřila!" zvolala nadšeně. "Pozorovali jste jej již, když spalo? Nevyhlíží-li jako by pocházelo přímo od bohů?"

"Mně se líbí ještě lépe za bdění. Tu je možno spatřit jeho tmavomodré zářící oči. Něco krásnějšího jsem dosud nikdy neviděla." mínila jiná žena.

Dítě, o němž mluvily, byl chlapec asi šest měsíců starý, ležel dobře opatrován u nohou své matky v řídce pleteném koši. Jeho malé údy byly překrásně souměrné. Husté, světlé kadeře zdobily hlavičku jako jasnou září. Rovný nosík se zdál odporovat výpovědi, že by dítě bylo Židem.

Matka šila a pohlédla od své práce na svého jásajícího chlapce. Úsměv rozjasnil krásné, vážné tahy její tváře.

Její husté, černé vlasy byly spleteny ve dva silné copy, jež visely přes ramena, rámujíc úzký, bledý obličej. Úzké a téměř chorobně bledé byly též pilné ruce, které byly neustále v pohybu. Žena odložila nyní svou práci stranou a pozvedla chlapce na paži a šla s ním přede dveře malého domku, který sestával ze dvou místností.

Stále ještě štěbetajíc, vracely se nosičky vody od studně. Ta neb ona se zastavila u Marie, jak se jmenovala mladá paní, aby jí řekla přívětivé slovo o jejím chlapečkovi, který se všem líbil.

"Víš-li Maria", pravila jedna mladá žena, "co jsem řekla včera svému muži? Že tvé dítě jest zvláštního druhu. Když se na ně podíváme, přejde všechen smutek. Hleď, měla jsem dnes obavy, ježto naše koza onemocněla. Avšak od chvíle, kdy se na mne usmál tvůj chlapec, jeví se mi mé starosti nepatrnými. Jak se vlastně jmenuje?"

"Nazvali jsme ho Ježíš", sdělila Maria, které chvála ostatních vehnala do tváře náhlou červeň.

Finančná kríza – čo si musíme neodkladne uvedomiť 7.časť

Martin Hruštínec

Úroky

V predchádzajúcich častiach sme si vysvetlili, že peniaze nie sú hodnotou ale prostriedkom na výmenu hodnôt, teda tovarov a služieb.

Peniaze sú ako krv v ľudskom organizme, musí ním správne prúdiť, ani príliš rýchlo ani pomaly. Ak jej vytečie veľa, človek zomiera. Tak je to aj s ekonomikou, ak peniaze odtekajú z organizmu štátu ten krváca a nastávajú problémy.

V súčasnosti čelíme hospodárskej kríze, ktorá sa prejavuje nedostatkom peňazí. Z médií a od politikov neustále počúvame o slabom štátnom rozpočte, o chýbajúcich peniazoch. A pospolitý ľud sa taktiež sťažuje na slabé mzdy, a málo peňazí. Áno, je to tak, v spoločnosti chýbajú peniaze, avšak všimnime si, že hodnôt je vďaka technológiám viac ako po minulé časy. Je viditeľným faktom, že tovarov a služieb je požehnane mnoho avšak prostriedkov (peňazí), ktorými si tieto hodnoty vymieňame je málo. Pričom tento peniaz je len papierik alebo kovová minca, ktorú môžeme veľmi ľahko vyrobiť. Tak kde je potom problém?

Ak chceme vyriešiť finančnú krízu musíme zabezpečiť dostatok peňazí, keďže tie chýbajú. Ale ako? V skutočnosti je peňazí vyrobených obrovské množstvo, avšak vo veľkom počte odtekajú mimo republiku, mimo naše peňaženky. V predchádzajúcich častiach seriálu sme si ukázali, akými rôznymi spôsobmi k tomu dochádza.

V tejto časti sa zameriame na ďalší odtok a to úroky.

Láska!

Hermann Wenng

Láska je slovo, kterému se na této zemi nic nevyrovná. Při tom není ani třeba myslet na apoštolská slova, říkající: „Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jesti láska“, ani ne na slova všednější o tom, že běh světa jest řízen hladem a láskou.

Stačí podívati se do svého vlastního života – láska je tu vysloveným i nevysloveným obsahem všeho! Je možno říci: tam, kde se zdá, že chybí, hrává často tu největší úlohu. Láska je všude, i tam, kde bychom ji nejméně hledali.

Je snad některé jiné slovo, které by bylo častěji zneužíváno než slovo „láska“? Miliony knih byly o něm napsány a neustále vychází nové na tentýž motiv.

Stále se člověk snaží nalézti vysvětlení této ohromné moci, jíž se zdá být podroben, aniž by se mu to podařilo. Ví jen, že ji neustále hledá, aniž by ji našel. Když se mu zdá, že již ji našel, uklouzne mu pod rukama, aniž by si mohl vysvětliti její podstatu i účinky.

Tato moc vystupuje před ním jako záhada s dvojí tváří. Jednou ukazuje tvář nejušlechtilejší a hned na to sešklebenou masku sprostoty. Často vnucuje svému pozorovateli mínění, že ona je to, která způsobuje mnohem více zla a neštěstí než hledaného v ní štěstí. Lidé, jako byl Napoleon, považují proto za lepší ji popírati a zredukovati na ukojení čistě zvířecího přírodního pudu.

Skutečně také hraje tento politováníhodný tělesný sklon hlavní úlohu v lidském životě. Zdá se, jakoby lásky bez tělesnosti vůbec nebylo, s výjimkou několika zvláštních odrůd, jako jest láska k veškerenstvu, láska k lidstvu, dále láska k vlasti nebo láska k domovu. Z nich první dvě se obyčejně považují za podivínské blouznění a ty poslední za nejvyšší povinnosti, ba za samozřejmosti.

Mamička, otecko, prečo som taký, aký som?

MUDr. Ivan Rusnák CSc.

***

Tento text vznikol prepisom záznamu živej prednášky. Vážny čitateľ nech si uvedomí, že prepisom môžu v zázname vzniknúť nepresnosti, ktoré môžu spôsobiť mierny odklon záznamu od pôvodných myšlienok prednášajúceho. Budeme radi, ak sa čitateľ bude snažiť prijať tento text tak, ako bolo želaním prednášajúceho podať ho poslucháčom.

Budeme hovoriť o príchode dieťaťa na svet, o všetkých tých dejoch, ktoré vedú k spojeniu pozemského telíčka s duchom, o narodení a prvých krokoch ľudského ducha na tomto svete. Myslím si, že sa nás to týka všetkých. Všetci sme boli deťmi, niektorí sa chystajú byť rodičmi, niektorí už sú, niektorí sú už na sklonku svojho života, ale to znamená, že sa znovu chystajú vteliť v ďalšom narodení.

Je to téma večná, od ktorej sa nemožno odtrhnúť a nikdy jej nie je dosť. Takže keby sme si to povedali len v troch bodoch, príchod človeka to je splodenie, inkarnácia a narodenie. Ale k tomu úvodu treba, či chceme či nechceme, začať hovoriť o vzťahu muža a ženy - o manželstve. Dieťa sa môže narodiť ako manželské alebo ako nemanželské. Ale čo to vôbec manželstvo je? My ho stále veľmi posudzujeme pozemsky. Teda ak sa uzavrie na mestskom úrade, prípadne v kostole ... a bude to manželstvo? To nechám na zamyslenie všetkým. Veď predsa vieme, že skutočné manželstvá sa uzatvárajú v nebi. To znamená, že manželia sú tí dvaja, ktorí k sebe patria po duchovnej stránke. A tu sme pri jednom zo základných problémov nášho života. Myslím, že všetci, čo tu sedíme by sme si mali uvedomiť, že vstup do manželstva pre muža a ženu je tým najdôležitejším rozhodnutím pre ľudského ducha tu na tomto svete. Ešte raz, uvedomme si to dobre, je to najdôležitejšie rozhodnutie pre ľudského ducha na tomto svete. Pretože z omylov, ktoré z toho plynú, nastáva veľmi veľa komplikácií tu na tomto svete.

Ako môžem v dennom živote pestovať cudnosť?

Lucien Siffrid

Pán povedal: "Cudnosť je pozemský pojem pre Čistotu, ktorá je Božská." A pretože božskou čistotou je Irmingard, vyúsťuje tiež cesta, ktorá vedie k cudnosti, v Irmingard! Ona je dokonalou jednotou v Ňom, v Pánovi!

Ako sa teda v dennom živote môžeme uberať touto cestou?

Venujme predsa plne všetky svoje myšlienky Pánovi tak, aby sa stali vďakou, ďakovaním Bohu.

A v tom nás ihneď napadne otázka, ktorá je pre náš ďalší vzostup, pokiaľ zostane nezodpovedaná, veľkou prekážkou a ochromuje naše duchovné hľadanie:

"Ale ako môžem všetky svoje myšlienky venovať len Pánovi, keď musím pri dnešnom tvrdom boji v zamestnaní sústrediť všetky svoje myšlienky na to, aby som  sa so svojou rodinou uživil. Musím sa úplne oddávať práci, a preto nemôžem venovať svoje myšlienky ani Pánovi, ani Márii, ani Irmingard. Svätuškárskym pokrytectvom sa nič nevykoná ani pre mňa, ani pre ostatných. A pre mňa, ako pre veriaceho vo svätý Grál, je taká, pretvárka tým prvým, proti čomu mám vystupovať!"

Avšak práve táto myšlienka ja úplne negatívna, je viazaná na rozum.

A taká myšlienka nikdy nepripustí, aby vznikol a uplatnil sa cit, ktorý člove­ku prepožičiava prejav radosti z toho, že pracovať môže, ba že vôbec pracovať smie. A iba tento cit je podmienkou pre vznik správnej, teda Bohom chcenej, cudnej myšlienky!

Uvažujme raz o svojom počínaní:

Ženino kráľovstvo

Monika Bílková

 Království pravé ženy není nikde jinde než doma, v domácnosti. Tam se žena může a má stát opravdovou královnou.

      Ó, ženy, jaký je to nesmírně krásný úkol, který smíme splňovat.

Udržovat útulný, čistý a zářivý domov, který bude vždycky muži i dětem útočištěm míru a radosti, útěchy a posily.
      My, jako ženy, máme moc svými myšlenkami prozařovat a prosvětlovat své okolí. Každý, kdo jen vstoupí do našeho domu, měl by vycítit harmonii, pohodu a láskyplnou péči paní domu. Měl by ho uchvátit čistý a jednoduchý smysl pro krásu, která jde vidět na každém kousku, kde spočinuly ženiny jemné ruce a zanechaly tam dotek ušlechtilosti.

      Ale i veškeré naše konání a jednání musí být neustále zušlechťováno. Náš zevnějšek by měl být vždy upravený a uhlazený. Dlouhé šaty mají zdobit naši postavu místo množství šperků. Ženský oděv chrání ženu před nečistými pohledy, které by na ní chtěly spočinout a ulpět. On je tím posledním záhalem, který nosíme. Takto upravená žena bude i po dvaceti letech manželství v muži vyvolávat úctu a obdiv. Bude v něm posilovat všechny ctnosti pravého mužství i nejněžnější ohleduplnost. Ne nadarmo se říká, že šaty dělají člověka.

      Představme si dnešní moderní ženu, která je na veřejností sice perfektně upravená, ale doma před svým manželem pobíhá spoře oděná nebo třeba jen ve vytahaných teplácích. Takový pohled na ženu není pěkný, je to potupa ženství a v muži nemůže posilnit žádnou ušlechtilou vlastnost, natož úctu k jeho ženě. Naopak může vyvolávat jen pudy a nedůstojné myšlenky. Právě tam, kde je to nejdůležitější, ženy o sebe nejméně dbají.
      
      Při pozorování ženy během jejího vykonávání domácích prací bychom měli vidět ,,tanec“. Souhru lehkých a ladných pohybů. Jak její šikovné a hbité ruce hravě zvládají každou činnost, kterou jí domácnost připraví. Správná hospodyňka bude totiž už od rána nacházet vždy nové povinnosti, které je nutno vykonat pro blahodárný chod domu.

Mária z Magdaly

(I. díl)

"Vím, že je to veliká hříšnice. Neměl bys ji vykázat?"

Maria z Magdaly

Mnoho hříchů je jí odpuštěno, neboť odevzdala mnoho lásky 

"Vizte, přiblížilo se království Boží, proto vám pravím: Čiňte pokání, čiňte pokání! Slyšte můj hlas, hlas kazatele z pouště!"

Tak silně a hlasitě zvučel mocný hlas na silnici.

Tento hlas každým otřásl. Jaký tón se to v něm chvěl? Při tomto zvuku se do srdce vkrádal neklid a rozechvíval tam i nejtajnější hlubiny.

Vzdor horkému slunečnímu poledni, jež žárem zaplavilo zaprášenou silnici, proniklo mrazení ženou odpočívající v tiché zahradě, skryté před proudem života. Pozvedla se a kráčela k široké nízké zídce, jejíž vrchní část honosně lemovala vysoko položenou zahradu, zatímco těžké masivní zdivo a pilíře, které ji nesly, vedly dolů až k silnici.

Sklonila se nad zdí a obrátila tvář směrem, odkud stále zazníval zvuk hlasu. Byly to zvuky a slova, které Marii z Magdaly tak mocně rozechvěly : "Čiňte pokání!"

Zamyšleně sklonila svou krásnou hlavu, která sotva unesla záplavu hustých plavých vlasů. Kadeře, které již padaly až na ramena, byly římským vlásenkářem pečlivě upravené. Ve slunci, které pronikalo bujným, zaprášeným listím, blýskaly se spony a jehlice.

Její ruce se lehce opíraly o šedý kámen zdiva, pokrytý vrstvou mechu.

Maria z Magdaly byla velmi krásná a platila za jednu z nejžádoucnějších žen města. Pověst o její kráse však mnohem převyšoval obdiv k její moudrosti a ostatním jejích duchovním přednostem. To ji činilo vlivnou ženou, velmi oblíbenou v kruzích Římanů. Rovněž v Jeruzalémě se těšila velké úctě.

Ve svém domě poskytovala dalekosáhlé pohostinství jako jedna z velkých hetér, které ve starověku velice ovlivňovaly umění, politiku a hospodářství.

K místu, kde stála, blížil se oblak prachu, z nějž znovu zazníval ten zvláštní hlas. Byl přerušován hlaholem a jásotem, voláním slávy, ano i zpěvu.

Byl to Jan, prorok, který zvěstoval říši Páně. Získával stále více moci nad lidmi. Mluvil v síle lásky a ovládal lidi svým čistým chtěním.